Práce pedagoga je krásná a náročná. 28. března oslavili učitelé svůj svátek. Při této příležitosti byla v pardubickém divadle předána ocenění nejlepším pedagogům. Za pardubický Dům dětí a mládeže Beta byla nominována a ocenění převzala Milada Vebrová, trenérka a zakladatelka celorepublikově známého Pohybového studia Hroch. 

Celý Váš život provází pohyb, ať už tanec nebo jiný sport. Co pro Vás pohyb znamená?

Od mala jsem se věnovala sportu. Vystudovala jsem tělovýchovu a bez sportu si život představit nedovedu. Pohyb k mému životnímu stylu prostě patří a doufám, že ještě dlouho patřit bude.

Vaše jméno je v obecném povědomí spojeno s Pohybovým studiem Hroch. Jak vznikla myšlenka na jeho založení? A kolik lidí vlastně v začátcích tvořilo PS Hroch?

Po škole jsem učila tělesnou výchovu na dívčím učilišti. Velká výzva pro mě byla přivést svěřenkyně ke sportu. Po pár neúspěšných pokusech jsem založila kroužky moderního a výrazového tance. To se mezi mládeží ujalo. Po mateřské dovolené se mi ozvali bývalí žáci, kteří chtěli pokračovat v tancování a nastudovat choreografii na nadcházející soutěž. Bylo nás na začátku pouze osm. Založili jsme soubor a pokračovali dál.

Určitě na tuto otázku nebudete odpovídat poprvé, ale proč právě Hroch?

Můj první soubor se jmenoval „Mládí“, to se ale členům souboru nelíbilo a navrhli název „Hroch“. Proč? Při přípravě na soutěž jsem vzala tanečníky na soustředění do Krkonoš a na památku jsem všem v místním konzumu koupila odznáček hrošíka. Nic jiného tam kromě jídla neměli. Odtud tedy vznikl název souboru. Hroch byl v té době pro taneční soubor velmi rebelující název, a proto jsem přidala ještě dvě slova - pohybové studio. Vyhráli jsme, postoupili dále a s názvem se nedalo již nic dělat. Začali jsme být „Hroši“.

Tanečníci z PS Hroch, kterých je v současné chvíli několik tisíců, za dobu svého působení už posbírali nepočítaně titulů mistrů republiky, Evropy, a dokonce i světa, a to v mnoha různých tanečních disciplínách. Máte být opravdu na co pyšná. Pomyslela jste ve svých začátcích na tak vysoké cíle?

Ne, to rozhodně ne. Mým prvním cílem bylo rozhýbat mládež, vytvořit kladný vztah k pohybové aktivitě, založit kurzy pohybové výchovy a tance pro všechny věkové kategorie, aby se kdokoliv, kdo bude mít o tanec zájem, mohl přihlásit. To v té době nebylo běžné. To, že jsme se stali úspěšnými na celostátní a mezinárodní úrovni, byla taková třešnička na dortu, které předcházely roky dlouhodobé motivace žáků a dřiny. Museli jsme se neustále vzdělávat, být inovativní a kreativní. Tyto velké úspěchy jsou výsledkem celého kolektivu vedoucích a choreografů PS Hroch.

Máte nějakou konkrétní sezónu, úspěch, zážitek, na který vzpomínáte nejraději?

Velmi ráda vzpomínám na naše začátky. Byla jsme úžasná parta mladých lidí. Taková velká hroší rodina, která dělala všechno společně a slovo „hroch“ bylo pro nás posvátné. S většinou z nich mám velmi blízký vztah dodnes. Úspěch je taky o štěstí, někdy je těžké vyhrát třeba jen krajský přebor. Je někdy až 50% na choreografovi, zda má lepší námět a zpracování než ostatní. Já za úspěch považuji to více deset tisíc dětí a mladých lidí, kteří Hrochem prošli a také to, že se mi podařilo začlenit do tanečních kolektivů i děti s handicapem a otevřít jim nové možnosti.

Od roku 2009 jste převedla svůj soubor pod Dům dětí a mládeže Beta, kde působí dodnes. Mělo / má to nějaké výhody či nevýhody?

Patřila jsem mezi nejstarší trenéry a choreografy v republice. Měli jsme vypracovanou dobrou metodiku, byli jsme silný úspěšný kolektiv s 900 žáky a mnohými skvělými trenéry. Měli jsme tradici. Po vzájemné dohodě došlo k převodu souboru na Dům dětí a mládeže. Vedení se společně ujaly Markéta Buderová a Bára Komínková. Bára se stala zaměstnancem DDM a řídí soubor dodnes. Já jsem se věnovala přípravě malých děti na nové soutěžní třídy.

V DDM Beta jste pracovala úctyhodnou řádku let, rukama Vám prošly spousty dětí, vychovala jste i mnoho trenérů, kteří vedou skupinu dodnes. Stíháte stále sledovat jejich práci a úspěchy?

Ano, snažím se být v kontaktu. Do poslední chvíle jsem byla i spolutvůrcem pořadů a dodnes do DDM Beta docházím. Mám velkou radost, že mi děti i rodiče píšou o úspěších a posílají krátké šoty přímo ze soutěží. Hroch byl můj život, moje dítě, které vyrostlo a nyní jde svou cestou a já ho pyšně sleduji.

Chtěla byste na závěr našeho rozhovoru ještě něco dodat?

„Hroch“, to byla vždy kolektivní práce. Byli jsme jedna velká rodina, srdcaři. Z našich řad vyrůstali a vyrůstají sportovci, skvělí tanečníci a trenéři. Není možné všechny vedoucí vyjmenovat, ale dovolím si speciálně vyzdvihnout dvě jména, obrovských „hrošand“ srdcem i duší, svých dlouholetých kamarádek a kolegyň Markéty Buderové a Báry Komínkové, i díky nim je tady HROCH 36 let a tančí si svou cestou dál. Přeji celému kolektivu a DDM Beta ještě hodně dalších úspěšných let. Pro mě to byly nezapomenutelné roky. Dělala jsem práci, kterou stále miluji a žila si svůj „hroší“ sen.

Rozhovor připravila Iveta Zemanová