Byla jsem si jistá, že tyto vzpomínky jsou nenahraditelné a každý, natož ředitelka lidického památníku, musí udělat vše, aby je slyšelo co nejvíc lidí. Jenže spor se vyhrotil natolik, že Martina Lehmannová rezignovala a s ní i deset zaměstnanců památníku.

Levárny na dopravě

„Tento symbol nyní bude navrácen normalizačnímu výkladu dějin, který neústupně hájí a reprezentuje Český svaz bojovníků za svobodu na všech svých úrovních,“ uvedli v prohlášení. Mám za to, že mladí lidé kolem bývalé ředitelky vnímají Lidice jako výkladní skříň komunistického režimu, kterou je třeba rozbít a znovu zasklít.

Pohříchu se v tomto, podle mě falešném, pohledu mají o co opřít. Předseda zmíněného svazu Jaroslav Vodička je totiž postavou, která poškozuje všechny, kdo skutečně za svobodu bojovali. Nejenže má za sebou předlistopadovou minulost agenta Veřejné bezpečnosti a dvojnásobného člena KSČ, ale chucpe je hlavně to, co předvádí posledních devět let v roli předsedy svazu.

Kdo místo Kubery

Jeho xenofobní proslovy, kandidatura na listině Okamurovy SPD či podezření z finančních machinací vedly k tomu, že svaz opustily tři lidické ženy, ale také veterán od Tobruku Pavel Vranský nebo kardinál Duka.

Spolupráci s ním přerušil Senát i pražský magistrát. Být Marií Šupíkovou, nepřála bych si, aby se za mě stavěl spolek, v jehož čele stojí Jaroslav Vodička, nejnověji provozovatel muzea Waldemara Matušky v Jaroměři.