Když v roce 1921 přišla na svět, měl její rodný Pelhřimov něco málo přes šest tisíc obyvatel. Strávila tam dětství, v Pelhřimově žila do šestnácti let. Pak zamířila do Třebíče-Boroviny k Baťovi. „Chtěla jsem se učit švadlenou, ale maminka si vzpomněla dost pozdě, všechna místa už byla obsazená. Měla jsem ale kamarádku a její bratr pracoval v Borovině jako mistr. A ten mi řekl, ať to zkusím v Borovině,“ přibližuje začátek své životní cesty Marie Šálová.

Ještě za tmy vyrážejí řidiči s prvními autobusy brněnského dopravního podniku z vozovny v brněnské Slatině. Zaplněné parkoviště se postupně vyprazdňuje.
VIDEO: První vyrážejí ještě za tmy. V Brně denně vypraví až 260 autobusů

V Baťových závodech bývaly Baťovy školy práce. Chlapci, kteří zde studovali, se nazývali „mladí muži“, dívky bývaly „mladými ženami“. Podnik si tyto mladé lidi vychovával k obrazu svému, školil je pro mistrovské pozice nejen ve svých domácích pobočkách, ale také v zahraničí. Absolventi tedy museli nejen rozumět obuvnické a punčochářské výrobě, ale také mít potřebnou jazykovou výbavu. „Taky jsem bývala mladá žena. Ještě dlouho jsem ten mladoženský oblek měla schovaný ve skříni. Školu jsme mívali odpoledne, hodně jsme se tam učili anglicky. Naopak dopoledne, od šesti do dvou, jsem pracovala na dílně,“ vzpomíná s úsměvem.

Výběry děvčat podle seznamu 

Centrem Baťova impéria byl Zlín, kam Marii Šálovou velmi brzy poslali na další štaci. Právě tam potkala svého budoucího manžela. „Tehdy to bylo tak, že Baťovy pletařské jednotky měly vyjet do zahraničí. Kluci, kteří tam tenkrát mířili, včetně mého manžela, měli na seznamu napsané nás holky s tím, že pojedeme s nimi. Vybírali si nás podle jména. A můj Ladislav, který byl o čtyři roky starší, prý tehdy v tom seznamu viděl mě, ještě coby Beránkovou. Prý tenkrát řekl: ‚Hele, tahle je jednadvacátý ročník, to by byla holka pro mě,“ popisuje jejich seznámení Marie Šálová.

Ilustrační foto
Brno jako studnice plodnosti. Rodí se zde nejvíce dětí, matky ale stárnou

Marie Šálová

• Nar. 8. 12. 1921 v Pelhřimově.

• V 16 letech odešla k Baťovi do Třebíče, odsud do Zlína.

• Poté s manželem bydlela v Sezimově Ústí, kde se v roce 1951 narodila její dcera Magda.

• V roce 1953 se přestěhovali do Třebíče. Její manžel zde byl známým konstruktérem podniku ZMS Třebíč (později Elitex, nakonec Uniplet).

Podobné výběry děvčat podle seznamu bývaly zcela běžné. Ne vždy se ale volilo jen naslepo. Někdy si mládenec dívku před konečným rozhodnutím šel prohlédnout. „Manžel měl kamaráda, nějakého Frantu. A ten byl hrozně malý. Taky si vybíral podle toho seznamu a vybral si takovou černovlasou malinkou holku. Jak on byl malý, tak ona byla ještě menší. A lidi se mu smáli, že spolu budou chodit do školky,“ směje se Marie Šálová.

S manželem měli odejít do Baťovy pobočky v Kanadě, doba tomu však už nepřála. „Přišel Hitler a už jsme se nikam nedostali. Ale kdo měl pasy, ten ještě odjel. Třeba moje kamarádka Hermína Ujčíková,“ líčí a zároveň dodává, že někdy krátce předtím potkala i Tomáše Baťu mladšího, řečeného Tomík. „S holkami jsme kopaly zákopy. A když jsme se vracely domů, najednou proti nám šla skupinka lidí. Mezi nimi i Tomík. A on k nám přišel a říká: ‚Tak co, děvčata, kde jste byly?‘ My na to, že jsme kopaly zákopy. A on odpověděl: ‚To jste dobře udělaly.‘ A ještě nám zamával,“ vzpomíná.

Pražský primátor Zdeněk Hřib.
Hřib je prý TOP 5 primátor. Jenže nikdo neví, kdo a jak ho do žebříčku vybral

Manžel Marie Šálové byl konstruktér pletaček. Továrna na ně stála v Sezimově Ústí, takže místo do Kanady zamířil mladý pár tam. „A když se v roce 1953 výroba pletaček ze Sezimova Ústí stěhovala do Třebíče, tak jsme šli s nimi. Zase jsem se tedy ocitla v Třebíči. Chvilku jsme bydleli na Ruské ulici a poté tady na Zahradníčkově, kde žiju od roku 1956,“ vykládá pamětnice.

Nejraději vzpomíná na Zlín

V Třebíči bydlí osmašedesát let, přesto stále nejraději vzpomíná na Zlín. „Bydlely jsme tam s holkami na internátě, chodily jsme tancovat. Vždycky ve čtvrtek se otevřely všechny kavárny a tancovalo se všude. A taky jsme se účastnily Svátku práce, který Baťa pořádal. Tyhle oslavy byly ve Zlíně veliké. Ze všech stran mířily proudy lidí na náměstí před kino a tam se všecko odehrávalo,“ popisuje Marie Šálová.

Recept na dlouhověkost stoletá Marie Šálová má. „Byla jsem s manželem zvyklá žít skromně. On se také dožil vysokého věku, dvaadevadesáti let. Když jsme zestárli, začala se o nás starat dcera. A když manžel umřel, stará se jen o mě. Kdyby se všechny dcery staraly o své rodiče tak jako ona, bylo by to dobré,“ zamýšlí se dáma, jejíž životní příběh se začal psát, když byly Československu pouhé tři roky.