Viděl jste ve výkonech Chrudimi oproti podzimu progres?
Myslím si, že tým výkonnostní posun udělal. Žádný zápas, vyjma druhé půle ve Znojmě, jsme nevyhořeli. Zároveň jsme oproti podzimu výrazně omezili individuální chyby. Pomohl nám příchod tří hráčů, stávající fotbalisté taktéž posun udělali. Jsem přesvědčený, že roli sehrál i příchod Lukáše Krajáka na pozici kondičního trenéra. Všechny tyto věci byly zásadní v naší cestě k cíli, kterým byla záchrana. Stavěli jsme na týmovosti, každý odehrál lepší a horší zápasy. Nikdo výrazně nevybočoval, měli jsme poctivý a pracovitý tým bez hvězd. Uspěli jsme.

Střídání na pozici brankáře bylo u Chrudimi novinkou…
Už na podzim byla výměna Lukáše Mrázka zapříčiněna zraněním, Simon Zíma rok dochytal. Na jaře se Mrázek vrátil, po zápase ve Znojmě, kde jsme dostali ze sedmi střel šest branek, chtěli jsme udělat změnu. Za góly brankář nemohl, ale chtělo to nový impuls. Změna na chvilku zafungovala, poté jsme ho do branky zase vrátili.

Zajímá mě ještě váš názor na Daniela Vašulína. Udělal dobře, že v zimě nepřestoupil do Hradce?
Dan je mladý kluk a je vidět, že to ještě zdaleka není hotový hráč pro ligu. Dělá velké pokroky a situaci si musí zvážit sám. Nikdo z klubu mu nebránil, vše vyhodnotil s manažerem a rozhodl se, že zůstane. Teď má další nabídky, je smluvně vázaný v Chrudimi a rozhodnutí je opět jen a jen na něm. Osobně si myslím, že by měl ještě půl nebo celou sezonu zůstat právě zde, kde bude mít mnohem větší šanci hrát.

Jak trenér prožívá situace jako je například špatná malá domů? Z Chrudimi to v uplynulém ročníku dobře znáte. Celý týden je připravujete na soupeře a pak snahu zmaří něco, co absolutně nemůžete ovlivnit…
Je to komplikované. Hrubou chybou vzadu si prošli snad téměř všichni obránci, stálo nás to body. Z nešťastných věcí se chytrý hráč poučí, ti, co nejsou chytří, je opakují a dávají šanci hrát ostatním. Jako trenéři jsme chtěli především udržet klid. Kluci byli dost nervózní, nechtěli jsme je za jednu chybu seknout a posadit na lavičku. Chtěli jsme, aby cítili důvěru. Pokud je někdo opakoval, musel z kola ven, kde již čekal jiný hráč, aby se ukázal. Není to příjemné, sport je o chybách, ale my je na jaře výrazně omezili.

Dalším bodem, který vám jistě přidělal hodně vrásek, byly penalty. Dají se vůbec natrénovat?
Penalty jsou psychická záležitost. Hráč mi na tréninku z osmi pokusů osmkrát promění a v zápase selže. My jsme jich poměrně dost neproměnili, což hráčům taktéž na klidu nepřidalo. Nebyla to naše ideální disciplína, díky nim jsme taktéž hodně bodů poztráceli.

Záchrana se povedla po remíze v Prostějově. Kdy jste si říkal, že už tu ligu prostě nepustíte?
Věřit nebo nevěřit, o to nešlo. Závěr v Prostějově v podobě neproměněných pokutových kopů byl hodně nervózní. Na konci jsme už věděli, že nám remíza stačí. Celý den jsem z hráčů cítil, že to zvládneme, byli odhodlaní a nechtěli boj o záchranu nechávat až na poslední zápas.

Byl to psychicky nejnáročnější rok v Chrudimi?
Těžko posuzovat. Ze začátku to bylo zcela jiné. Museli jsme to budovat od nuly. Měli jsme málo hráčů, hráli jsme divizi v příšerných podmínkách. Přišel jsem nakažený profesionalismem, snažil jsem se ho předat ostatním. Občas to dřelo, někdo se nechtěl podřídit, a tak jsme se postupně museli s řadou hráčů rozloučit. Nakonec se ustálila parta, která byla ochotná pracovat. Jádro týmu je tu dodnes, výborní kluci. S nimi jsem prošel divizí, sedm let ve třetí lize a teď za odměnu dostali šanci ve F:NL. A znovu to zvládli. Nejnáročnější rok? Těžko říct. Osobně říkám, že je těžší postoupit než se udržet.

Věta pronesená na tiskové konferenci, že to byl váš poslední zápas na lavičce Chrudimi, stále platí?
Ano. Říkal jsem jí už v týdnu před zápasem se Žižkovem, hráče i vedení jsem se situací obeznámil. Mám k rozhodnutí několik důvodů, ale nechci je ventilovat. Prostě potřebuji dobít baterky. Mám fotbal strašně rád a chci ho dělat dál. Jenže ho musím dělat pořádně a k tomu je nutná energie a síla. Šestnáct let v Chrudimi bylo náročných, nyní mám svoji práci, dvě malé děti. Doteď jsem fotbal dělal na úkor sebe a své rodiny a to chci nyní změnit, aspoň na pár měsíců.

Kdy se rozhodnutí zrodilo?
Už v průběhu podzimu. Já chtěl končit už před dvěma lety, ale přemluvili mě. Fotbal je strašný žrout času, u trenéra obzvlášť. Nekončí to tréninkem, hráči to mají o mnoho jednodušší, oproti celému realizačnímu týmu. Musíme zajistit všech pětadvacet hráčů, to se rovná pětadvacet problémů. Postupem času má každý něco. Cítil jsem lehkou vyhořelost. Tím, že chci svoji práci dělat dobře, jsem k důležitému rozhodnutí dospěl. Jsem rád, že jsem vedl velmi úspěšný tým. Navíc jsme hráli fotbal, na který se dalo koukat. Není vyloučené, že se do Chrudimi zase časem vrátím. Rozešli jsme se v dobrém.

Jak se k vašemu rozhodnutí stavěla rodina?
Byla moc ráda. Těší se na dovolenou, na kterou nebyl nikdy čas. Během sezony to není, při krátké přestávce také ne. Navíc nám se vždy rodilo něco nového, třeba jako přesun do vyšší soutěže. Neměl jsem na dovolenou čas, teď chci vše dohnat. Máme co dohánět.

Neslyšel jste od nich, že vám nevěří? Že si to stejně zase rozmyslíte?
Jasně, pochybovali. Žena ví, že fotbal je můj život. Nebyla si jistá, dokud to nebylo definitivní.

Na co budete nejvíce vzpomínat? Zkuste najít jeden moment…
Jedním z nejdojemnějších momentů bylo loučení Radima Holuba. I mně ukápla slza. Hráli jsme spolu, spali na jednom pokoji na soustředěních, je to víc než kamarád. Loučení bylo velmi dojemné. Kromě toho samozřejmě vzpomínám na postupy, první sezonu ve třetí lize, kde jsme měli nekončící šňůru bez prohry. Je toho hodně.

Budete se podílet na výběru nového trenéra?
Už se snažím podílet. Doufám, že vše vyjde tak, jak si představuji. Mám jedno velké přání. Doufám, že dotyčný do Chrudimi přijde a povede se mu navázat na moji práci. Hráči ho znají, ví přesně, o co jde. Moc bych si danou volbu přál.

Velká rodina přijde o tátu

Pokusíme se rozhodnutí ovlivnit. Tato slova padala po závěrečném utkání se Žižkovem z úst chrudimských fotbalistů. Odchod trenéra Jirouska si nepřáli, ba dokonce byli proti. Je to pochopitelné – řada z nich v mužské kategorii nebyla nikdy vedena nikým jiným. Nebyl to jen vztah trenér – hráč, v chrudimské kabině bylo cítit mnohem víc. „Jsme jedna velká rodina, patříme k sobě. Většinu z nich jsem vedl od osmnácti let. Prošel jsem s nimi jejich první lásky, manželství, postupně se jim rodily děti,“popisuje vztah sám trenér Pavel Jirousek. „Doufám, že se povede přivést dobrého kouče, který do rodiny zapadne. Pro tým bude znamenat nový impuls, kluci to nesmí zabalit,“ přeje si. Na fotbalovou Chrudim Jirousek nezanevře, ani v nejmenším: „Hráči ví, že vždy budu na jejich straně. Chci jezdit na každý zápas a fandit. Ale opravdu už jenom fandit…,“ povzdychl si. Na závěr už jen hromadné: „Díky kouči!“

Petr Dejnožka