Kudy vedla vaše cesta do Chrudimi?
Já hrál od malinka fotbal v jedné z akademií v Abidjanu, kde si mě vybral skaut a sdělil mi, že by chtěl, abych zkusil fotbal v Evropě. V devatenácti letech jsem se vydal do belgického Waregemu a Antverp, odkud vedla cesta do České republiky, konkrétně do Teplic. 

V Teplicích jste dlouho nezůstal, co se stalo?
Původně bylo domluveno, že absolvuji týdenní zkoušku, na které dostanu šanci se ukázat. Ale nebylo to tak. Začátek byl náročný, přijel jsem ve dvě ráno do Prahy a poprvé v životě poznal, co je vlastně zima. Po procestované noci jsem se dostal krátce do hotelu a hned ráno jsem se hlásil na tréninku v Teplicích. Trénoval jsem jen v pondělí a v úterý a po krátké době mi řekli, že mě nechtějí. Nedali mi vůbec čas.

Co bylo dál?
Od spolupracovníka mého skauta Daniela Sigana jsem dostal možnost se individuálně připravovat v Hlinsku, které jako trenér vede. Vysvětlil mi, proč zkouška nevyšla, kde je problém. Viděl ve mně kvalitu, postaral se o mě. A poté mi řekl, že zná druholigový klub v blízkém okolí, kam bych mohl jít na testy. Měsíc jsem s Chrudimí trénoval, uspěl jsem a po vyřízení víz a všech administrativních záležitostí zde mám možnost hrát. Jsem za to velmi rád.

Obraz o Africe má většina velmi podobný. Je tam fotbal modlou?
Je to vášeň. Fotbal v Africe funguje opravdu tak, jak můžete vidět v různých filmech. Dvacet dětí se prostě žene za balonem a jsou šťastní. Děti mají svůj sen a obrovskou touhu, protože musí překonat velké množství překážek. Hraje se na špatném hřišti se špatným míčem. Každý má obrovskou motivaci stát se fotbalovým hráčem a jít si zahrát fotbal v lepších podmínkách. 

To znamená do Evropy?
Jistě, to je elitní destinace. Všechny velké soutěže se hrají v Evropě.

Podmínky musí být nesrovnatelné…
Přesně tak, kvalita trávníků a hřišť obecně je oproti Africe velmi rozdílná. Navíc cítím, že zde hráči mají mnohem větší podporu a mají možnost se soustředit na svůj výkon a růst. Přál bych si, aby podmínky, které jsou například zde v Chrudimi, jednou byly i v Africe.

Jak moc se afričtí hráči upínají ke svým vzorům, kteří již svoji cestu za snem dokázali?
Jsou pro ně obrovskou motivací. Vidí, že se stali slavnými hráči, vypracovali se a hlavně ví, že to dokázali ze stejné startovní čáry, na které jsou nyní oni. 

Kdo byl pro vás tím vzorem?
Bylo jich hned několik, ale určitě zmíním Didiera Drogbu a Yayu Tourého.

Vnímáte zodpovědnost, že i vy se můžete stát vzorem pro někoho jiného? Je tíha nezklamat?
Je to jeden z cílů, který mě žene dopředu. Dokázat to sám za sebe, vidět, že na to mám. A navíc tím mohu pomoci ostatním, stát se jejich vzorem a pomoci jim tím k tomu, aby na sobě pracovali stejně jako já. I kdybych měl pomoci jen jednomu, mělo by to smysl. Ale je přede mnou ještě strašně dlouhá cesta.

Fotbal je i o velkých penězích. Další faktor, který vás táhne kupředu? Pomoci své rodině finančně?
Jasně. Jestli se mi opravdu podaří stát se profesionálním hráčem a budu mít prostředky, budu se jim snažit pomoci. Rodině, sourozencům, kamarádům. Vše závisí na mně, snažím se na sobě pracovat více, než kdy jindy. Chci, aby na mě byla rodina hrdá. Jsem tu díky zázemí, které mi dali právě oni. Nezáleží na tom, jestli je člověk krásný nebo silný, ale na úsilí, které věnuje k dosažení svého cíle. 

Jaké bylo opustit rodinu a vydat se v devatenácti letech sám do neznáma?
Nejdříve jsem byl nadšený, že budu moci objevit a zahrát si evropský fotbal. Cítil jsem obrovskou zodpovědnost na svých bedrech, protože jsem byl první, kdo se z naší akademie do Evropy dostal. Je to velká výzva. 

Jak jste si zvykal na cizí prostředí a kulturní rozdíly?
V Belgii se mluví francouzsky, takže to bylo v pohodě. Navíc tam byla řada hráčů z Pobřeží slonoviny, se kterými jsme se mohli stýkat. Měl jsem možnost hrát s fotbalisty z okolních zemí, pohyboval jsem se prakticky stále ve stejných kruzích. První velká změna přišla až po příchodu do Česka.

V čem?
Až zde je to objev nové kultury. Je tu větší zima, než v Belgii, tam jsem se navíc jednodušeji dostal k tradičním africkým potravinám, zde je to spíše vzácnost. Už se mi ale podařilo adaptovat.

Co jste o České republice věděl?
Znal jsem jí. Konkrétně jsem věděl země, se kterými sousedí, že je to stát s mnoha krásnými zámky a úžasným hlavním městem. Co se týče potravin, je to země hlavně o bramborách (směje se).

Jak vás v Chrudimi přijali?
Spoluhráči se chovají od začátku velmi hezky, jsou vstřícní. Hodně se mi věnoval především kapitán, snažil se, abych zapadl. Mám z týmu pocit rodiny, všichni jsou úžasní. 

Jak složitá je komunikace s rodinou v Africe?
Není složitá. Jsem neustále v kontaktu s mámou a tátou, sourozenci a šéfem akademie v Abidjanu. Komunikujeme pravidelně přes Whatsapp.

Za Chrudim jste odehrál dva přípravné zápasy (rozhovor byl vytvořen před zápasem s Líšní). Jaký máte pocit ze svého výkonu?
Začátek nebyl vůbec jednoduchý. První zápas s Bohemians se odvíjel dobře, ale z mé strany tam byla řada taktických věcí, které jsem neznal a setkal se s nimi poprvé. Podruhé už to bylo lepší, dostalo se mi povzbuzení od spoluhráčů, podpořili mě. Je potřeba myslet stále dopředu a zlepšovat se.

Mluví se o vás jako o vysokém stoperovi, který vyčnívá tvrdou hrou. Bude třeba se přizpůsobit?
Fotbal je stejný všude na světě, v Česku je ale přece jen trochu více technický. Budu si muset přivyknout a soustředit se vždy na to, jaký typ zápasu v danou chvíli hrajeme.