Po devíti operacích kolena věděl, že na vrcholné scéně nemůže dávat fotbalu maximum. Ihned po ukončení kariéry si Ondřej Vrzal udělal trenérskou licenci B. V pražské Dukle se okamžitě připojil k týmu do 21 let coby asistent a následně dostal na starost i mladší kategorie. Ovšem bylo toho na něj moc, a tak se přesunul na Jižní Město, kde působil další dva roky, než na vlastní žádost skončil.

Moc dlouho ovšem bez fotbalu nezůstal. Přibližně po roce dostal nabídku trénovat Votice, kde nakonec i hrajea jeho příchod si v tamějším klubu pochvalují. Hrající hlavní trenér Marek Štork si libuje, že Vrzal do jeho týmu přinese herní prvky z nejvyšší soutěže a Votice díky tomu postoupí do krajského přeboru. Zkušeného zadáka, který prošel Slavií, Plzní, Duklou, Jabloncem či Bohemians, trápí zranění. Proto se rozhodl, že nebude hrát úplně všechny zápasy.

Jak jste se dostal do Votic?
Mám známého, který tam působí a lanařil mě s tím, jestli bych u nich nechtěl dělat alespoň trenéra s Markem Štorkem. I díky zkušenostem z ligy jsem na nabídku kývl. Nakonec vše dopadlo tak, že si jdu jednou za čas zatrénovat, a když můžu, tak zahrát i zápas.

Vrátila se vám chuť do fotbalu a opět si zahrát alespoň na nižší úrovni?
Nikdy jsem s ním nechtěl skončit, protože ho mám rád. To vědí všichni. Bohužel ale kvůli zraněním mu nemohu dávat tolik. Když můžu a jsem zdravý, tak mám alespoň jeden trénink v týdnu a k tomu zápas.

Votice hrají I. A třídu. Co si od aktuálního angažmá slibujete?
Pokud do toho započítáme i pauzu způsobenou koronavirem, tak už za ně hraju rok a půl. Už loni jsme si vedli dobře. Byli jsme druzí, pak se ale soutěž přerušila, což byla škoda. Na podzim pak znovu stopka, když jsme opět byli na špici. Votice mají vždy velké ambice. Když jsem přišel, tak jsem si říkal, že budu hrát I. A třídu. Ale když jsem pak viděl kluky, zjistil jsem, že jsou šikovní a chtějí hrát fotbal a ne jen nakopávanou jako ostatní týmy. V naší soutěži jsme jediní, kteří chceme hrát už od gólmana. Tak jsem byl zvyklý hrát už v Dukle. Hrajeme fotbalově. Lepší než nakopnout balón přes půlku hřiště, vyhrát souboj a dát gól.

Šel jste do Votic i kvůli jejich ambicím?
Když jsem tam přišel, tak mi sami hráči řekli, že si chtějí zahrát vyšší ligu. Byl jsem jedině rád, na druhou stranu jsem si ale říkal, jestli bych já osobně ještě zvládal hrát fotbal na téhle úrovni, protože tam už se musí opravdu trénovat. Sám jsem typ člověka, že raději nebudu hrát, ale natrénuji si, abych pak zápas odběhal. Původně jsem spíš šel k nim, protože mi známý řekl, abych jim dělal trenéra a občas si kopnul.

Zmínil jste trénování. Vidíte se, že byste se časem naplno věnoval trenérskému řemeslu?
Ihned po konci vrcholové kariéry jsem si udělal trenérskou licenci B. Pomýšlel jsem i o vyšší, ale to jsem si za chvíli rozmyslel kvůli financím a dalším věcem.

Kterým?
Začal jsem chodit do práce. Postupem času jsem zjistil, že tyhle věci jsou pro mě důležitější a fotbal vedlejší. Trenéra na plný úvazek bych dělal rád, ale když vidím, co zatím stojí – jezdit každý den na trénink, k tomu na zápasy a ještě navíc, aby mě profese živila, tak bych musel ujít strašně dlouhou cestu. Teď je pro mě z hlediska obživy důležitější práce.

Takže trenéřina spíš pro zábavu?
Teď ji mám k práci jako koníčka. Práce mě živí a mám z ní finance.

Hrál jste v obraně za Slavii, Plzeň, Jablonec nebo Duklu. Berete si na trénincích tedy hlavně defenzivní taktiku?
Přesně tak. Mára (Marek Štork – hlavní trenér pozn. red.) hraje útočníka, takže si bere útok, já obranu. Říkáme klukům různé věci, protože je neznají. Teď hrajeme tak, že máme křídla nahoře, jak když se hraje ligový fotbal. Přesně podle toho, jak jsem byl zvyklý.

Jak si rozdělujete tréninky?
Marek si bere útočnou fázi a já si jednou za čtrnáct dní vezmu na starost defenzívu, aby hráči v týmu věděli, jak se mají pohybovat, kdy vystupovat.

Co nejvíce hráče I. A třídy učíte oproti mužstvům z nejvyšších soutěží?
Toho je hodně. Od vystupování a dostupování hráčů po presink nahoře, ať získáváme co nejdříve balón a jsme co nejblíže bráně. Tohle je učíme. Oni jsou zvyklí ustoupit na vlastní polovinu, když rozehrává druhý tým. Tak jim říkám, abychom šli proti soupeři, sebrali mu míč a mohli zakončovat.

Jak se změny v tréninku projevily?
Najednou jsme začali dávat více gólů, hrajeme útočně a jednoduše. V těchto soutěžích jsou hráči jinak zvyklí, že si vezmou balón, přejdou hřiště a zakončí, takhle to ale nefunguje. Na tréninku v jednom kuse hrajeme na dva doteky a všichni si novou taktiku pochvalují, protože jsou z obrany ihned v útoku.

Při pohledu na vaše statistiky z minulé sezony jste i vy začal dávat více gólů. Dostal jste také chuť si zaútočit?
Určitě. S mými koleny jsem říkal spoluhráčům, že se můžu postavit klidně na stopera, ale že jim zase nepomůžu v útočné hře. Tak jsme se domluvili, že buď hraji střed, nebo na podhrotu pod útočníkem, abych dával balóny a dostával se do zakončení. Na druhou stranu se zas méně vracím dozadu. Marek Štork si pochvaloval, že takhle naše hra bude dobrá. Navíc v týmu máme dobré stopery. I proto mám chuť jít do brány soupeře a střílet góly.

Na hřišti jste lídrem a oporou?
Když máme zápas, tak nejprve Marek řekne taktické věci, kdo hraje. Pak si vezmu slovo já. Zeptám se na soupeře, protože ho neznám a snažím se radit, jak bychom měli hrát. Když se mi něco nelíbí, tak samozřejmě zvednu hlas, a jak by to mělo být. Jsem jim otevřený a na druhou stranu přijmu, když mi oni něco taky řeknou.

Berete, vzhledem k vašemu postavení, co nejvíce situací na hřišti na sebe?
Jsem hodně komunikativní, takže tohle mám na starosti. Rád si popovídám i s rozhodčím, beru na sebe standardní situace a dál uklidňuji spoluhráče. Pozornost stahuji trošku víc na sebe, abych upoutal protihráče a ostatní měli více prostoru. Mnohokrát se mi stalo, že soupeř na mě hrál osobní obranu, ale pak nestíhal v defenzívě bránit ostatní.

Jdete ostatním příkladem, nebo jste spíš bouřlivější typ?
Jsem takový, že když nám to nejde nebo rozhodčí píská špatně, tak jsem otrávený. V I. A třídě je občas vidět, že sudí píská proti nám, tak se snažím hráče v týmu uklidnit, ať si hrají svoji hru, protože když na arbitra začnou vytvářet tlak, tak on následně začne situace špatně řešit. Hráči jsou pak nervózní, kopou okolo sebe a to je špatně.

Dlouhá léta jste hrál první ligu. Jak vás vzali současní spoluhráči, když jste poprvé přišel do šatny?
Myslím, že v pohodě. Ve Voticích je domácí rodinný klub, takže máme dobrou partu a to je základ. Mladí kluci ke mně vzhlíželi a vykali, ale řekl jsem jim čau a už si tykáme. Je jasné, že těm starším vadí, když jdu na jeden trénink a pak na zápas. To je normální, ale řekl bych, že je vše v pořádku. Po tréninku či po zápase si jdeme sednout na pivo, vše probrat. Takhle to chodí všude.

ONDŘEJ JÍCHA