Fotbalové cesty jsou různé, univerzální šablona neexistuje. Dvaadvacetiletý fotbalista Michal Hlavatý pochází ze Středočeského kraje. V mládežnických kategoriích ho učili ve Spartě nebo Příbrami, ale nejvyšší soutěž poznal až v dresu FK Pardubice. Co vše k tomu vedlo?

K prvnímu seznámení s míčem došlo „doma“ na hřišti, nic neobvyklého. „Když byly Michalovi čtyři roky, tak jsme začali chodit společně i se starším synem na hřiště v Komárově, odkud pocházím. Nebylo tam tolik dětí, tak byl zaregistrován až v Hořovicích, kde začal hrát v přípravce i soutěžní zápasy,“ vybavuje si Milan Hlavatý, otec pardubického záložníka.

Už tam bylo cítit, že Michala fotbal učaroval. A navíc ostatní viděli, že mu taky jde. „Proto mi doporučovali, jestli bychom nechtěli jít zkusit nábor třeba na Spartu. Tam Michal odehrál nějaké modelové zápasy, líbil se jim, tak jsme se dohodli,“ popisuje Hlavatý brzký přechod do pražského klubu.

Dojíždění do Prahy

Rodina věděla, co to bude obnášet. „Nejprve jsem z toho moc nadšený nebyl, protože následovalo ježdění třeba pětkrát týdně do Prahy. Bylo to od nás asi čtyřicet minut na tréninkové centrum na Strahov,“ dodal.

Michal má navíc o tři roky staršího bratra Marka, který hrál taky fotbal. Jenže pro změnu v Příbrami. U Hlavatých se proto musel připravit fotbalový harmonogram.

„My jsme tenkrát ještě předělávali barák, takže s Michalem hodně jezdila manželka s babičkou. S druhým synem zase jezdil můj táta do Příbrami, bylo to takové komplikované. Ani jeho jsme nechtěli ošidit. Dá se říct, že každý den někdo někam jel,“ potvrzuje.

V letenském klubu strávil Michal zhruba tři roky, tehdy formou hostování. V žákovské kategorii nastala změna.

„Cítil jsem, že by se mohl posunout, ale na Spartě moc na posouvání mezi kategoriemi nechtěli slyšet. Pak jsme došli k rozhodnutí, jestli by to nešlo zjednodušit. Byli jsme trochu jako blázni, protože jsme každý den někam jeli a víkendy trávili na turnajích,“ říká Hlavatý.

S učitelem fotbalu

Michal tak stejně jako bratr začal jezdit do Příbrami. „Ve finále hrál s ročníkem 1997. Dva roky ho měl Tonda Barák, což si myslím, že nemohl potkat lepšího učitele fotbalu. Tonda říkal, že to Michal v sobě má, ale že na něj bude ještě trochu přísnější, protože ze sebe může vyždímat daleko víc,“ prozrazuje Michalův otec.

Právě i díky Barákovi, jehož syn nyní hraje v české reprezentaci, je Příbram vnímána na poli mládežnického fotbalu pozitivně. S Antonínem Barákem absolvoval Michal i gymnastické tréninky a posouval se fotbalově. V Příbrami poznal další trenéry a zahrál si juniorskou Ligu mistrů.

Povedený krok? „Často jsme třeba slyšeli, že je Michal malý, měl to možná těžší. Na Spartě jsme třeba diskutovali, proč ho dávají do obrany. Ale nevím, třeba jsem se spletl. Možná by ta cesta přes Spartu vedla taky. Spíše to bylo vždy o Michalovi, aby si vybudoval nějakou pozici,“ uvažuje.

Kromě fotbalu se samozřejmě Michal soustředil i na školu. Za jeho mládežnické éry ještě třeba nefungovaly Regionální akademie, vzdělání řešil samostatně.

Na gymnáziu

„Nejprve chodil na gympl do Hořovic, pak přešel na gymnázium do Příbrami. Známky ke konci už nebyly tak valné, ale myslím, že se domluví celkem německy a dobře anglicky. Když dokončoval, tak už byl v Plzni, ale Viktorka nám umožnila, aby školu dodělal v Příbrami,“ řekl otec.

Ve zmíněné Plzni už s Michalem řešili záludnosti přechodu do dospělého fotbalu. S týmem Viktorie trénoval pod vedením trenéra Romana Pivarníka, potom byl poslán na hostování do druholigového Sokolova.

„Ve druhé lize se obouchal hlavně v osobních soubojích, ale v Sokolově se spíš někteří hráči báli o svůj flek. Byla to pro Michala taky škola, trochu se to protáhlo,“ uvedl.

Pardubická trefa

Zásadní zlom ovšem přišel až po přesunu do Pardubic. Tam v minulé sezoně pomohl týmu k postupu a byl vyhlášen nejlepším hráčem druholigové soutěže.

„Když potom přišel do Pardubic a mluvil o Honzovi Jeřábkovi nebo Pavlovi Černém, tak to bylo něco jiného. Tohle jsou pro mě frajeři. Asi Michal i trochu vyspěl a přičichl k fotbalu, který mu vyhovuje,“ domnívá se Milan Hlavatý.

Svého syna rodiče sledují nyní v první lize či v dresu českých lvíčat. A dojíždějí na zápasy, v Pardubicích se v minulé sezoně objevovali pravidelně.

„Jezdili jsme, pokud jsem mohl kvůli práci, manželka prakticky na každý zápas. Teď máme permanentky na ligu, ale na stadion nemůžeme,“ usmívá se Hlavatý.