Klaněl se mu svět fotbalu, ohromil i Buriana

Osobnost Deníku

Zranění jsem hodil za hlavu a plním si dětský sny, říká Zvolánek

Nikdy se nevzdávat. Slova, která si musel celé mládí opakovat Michal Zvolánek (21).…

Přečíst článek >

Magnet… Kde působil, dosáhl nějakého úspěchu. U nohou mu ležely celé východní Čechy. Jako hráč proslavil v nejvyšší soutěži Pardubice, s nimiž ve válečných letech získal třikrát v řadě ligový bronz. V roli trenéra dovedl Hradec Králové k historickému titulu a Votroky vedl i proti slavné Barceloně. Výraznou stopu zanechal také v pražské Spartě. To vše dokázal Jiří Zástěra. Na svého slavného otce vzpomíná mladší z dcer Hana Bydžovská.

ODNÁŠELY TO SLEPICE

Rok 1959 zakončil hradecký Spartak coby nováček nejvyšší soutěže na šestém místě v tabulce. Od týmu se poroučel trenér Sedlaczek. Na jeho místo se přesunul Jiří Zástěra z Dukly Pardubice, jež rovněž působila v první lize.

Nejenže se svým novým týmem smazal pětibodové manko z podzimu, on dokonce nejvyšší soutěž s náskokem dvou bodů senzačně vyhrál. A to před velikány jako byli Slovan Bratislava a nenáviděnou Duklou Praha.

„Pro nás s maminkou a sestrou se skoro nic nezměnilo. Do Hradce to bylo z Holic podobně daleko jako do Pardubic. V neděli, když se hrál zápas, tak jsme většinou chodily, nebo jezdily. Někdy jsme cestovaly v hráčském autobuse. Táta trénoval fotbal, tak se šlo na fotbal. Byla to prostě samozřejmost.,“ popisuje Hana Bydžovská.

V roce 1960, kdy Hradec Králové vydobyl mistrovský titul, jí bylo jedenáct let.

„Byla to velká sláva pro celé východní Čechy. Hradcem šel tenkrát velký průvod, ale my jsme v něm nebyly. Pamatuji si však, že nás pozvali do Avionu, který byl klubovou restaurací hradeckých fotbalistů, na řízky. Někdy jsme tam celá rodina chodila i na večeři s hráči,“ vzpomíná.

Hradec Králové si zajistil místo v PMEZ. Ještě před vypuknutím bojů v nejprestižnějším evropském poháru, předchůdci současné Ligy mistrů, podnikli fotbalisté výpravu do Sovětského svazu a Číny. Pro Zástěrovy holky se nabízelo: Tati, co nám přivezeš z Dálného východu, Atén nebo Barcelony…

„Nemusely jsme si o nic říkat. Taťka nám z každé cesty přivezl dárky. Ze Švédska kabelky, ze Španělska pomeranče. Posílal nám pohledy. Nikdy na nás nezapomněl,“ vypráví Bydžovská. Stejně jako pro ostatní fotbalové rodiny byl sport jejich „hlavy“ obrovským žroutem času a také tématem číslo jedna.

„Někdy jsme tátu neviděly i týden. Jinak fotbal byl u nás na denním pořádku. Taťka se potřeboval vypovídat a nikdo jiný po ruce nebyl. Když vyhráli, tak byl milionový. Za to, když prohráli, tak s nim nebyla žádná řeč. Strašně špatně nesl neúspěchy a křivdy. Když ho potom v Hradci odvolali, tak dva dny nemluvil,“ vrací se do dětství.

Každý se s prohrami vyrovnává po svém. U Zástěrů to prý bylo specifické.

„Měli jsme rozdělený dvůr na dvě poloviny. Na jedné se nacházelo hospodářství a na druhé hrací zóna. A tam občas přelétávaly slepice. Nedejbože, když tam nějaká zabloudila v době jeho naštvanosti. Tak ji nakopl botou. Moje babička říkávala: Jiří, nedělej to, vždyť já zase budu muset vařit polívku,“ rozesměje se Bydžovská.

POCTIVÝ PUNTIČKÁŘ

Její otec byl jinak dobrákem od kosti. „Tatínek byl hrozně hodný člověk a rovný chlap. Ke všem v rodině se choval hezky. Vždycky se nás zastával. Měl otevřené srdce. Byl spravedlivý a objektivní. A také hodně ctižádostivý a poctivý,“ poukazuje dcera.

„Když něco dělal, tak pořádně. Pokud utíral nádobí, tak se lesklo a nikdo jiný to neudělal tak dobře jako on. Někdy nás to jeho puntičkářství štvalo. A byl nepraktický, pro normální život nepoužitelný. Hrubou práci díky své píli zastal, ale na ruce moc šikovný nebyl,“ dodává.

Otec, dvě dcery, trochu to sklouzává k otázce, která z nich byla jeho oblíbenější?

„Jeho holčička jsem byla spíše já. Samozřejmě miloval i moji starší sestru Alenu. Ale ani jedné nenadržoval. Bylo to tak, že mamka držela ochrannou ruku nad ségrou a taťka nade mnou. Uhodil mě pouze jednou. V sedmnácti letech jsem byla drzá na mamku a on mi jednu vypálil, že jsem druhou vzala o skříň,“ přidává k dobru.

KOUPIL HO KRÁL KOMIKŮ

Jiří Zástěra více úspěchů dosáhl jako hráč. Není moc krajánků, kteří se mohou pochlubit mistrovskými tituly či reprezentačními starty. Nebo tím, že dělali kapitána ve slovutné Spartě.

„Jeho otec zahynul v roce 1915 na italské frontě. Vyrůstal se starším bratrem a sestrou. Jeho mamka dostala ve Skutči trafiku, ale chodili k ní nakupovat jen místní a moc nevydělala. V chudé době si taťka našel zálibu ve fotbale. Nejvíc mu dala vojna ve Vysokém Mýtě, kde si ho vyhlédli z Pardubic. A jen tak pro zajímavost sloužil u husarů, přitom se od dětství bál koní. Poté si je ale oblíbil,“ vrací se Hana Bydžovská do jinošských let svého otce.

V Pardubicích sklízel první fotbalové ovoce v podobě tří bronzových umístění v nejvyšší soutěži. Stal se pilířem obrany a tak není divu, že na dveře zaklepal zástupce pražské Sparty. A nebyl to nikdo jiný než mecenáš sportovců a především slavný herec Vlastimil Burian. Psal se červenec roku 1942. A filmovou terminologii by se dalo říct, že Zástěra neobsluhoval anglického krále, nýbrž krále komiků…

„Taťka vystudoval obchodní akademii. V době svého působení ve Spartě zastával práci účetního u Buriana v kanceláři. Za války i po ní, až do roku 1948. Stali se z nich dobří přátelé. Rodiče byli občas pozvaní do jeho vily na oběd. Maminka si brala od Burianova kuchaře recepty. Dokonce jsme měli doma nějaké kusy nábytku, které slavný herec zachránil ze zabaveného majetku. Na každém bylo napsáno Vlasta Burian. Potkali se ještě v padesátých letech v Holicích, kde vystupoval na zájezdové estrádě. Už to ale nebyl ten vitální komik nýbrž režimem zlomený stařík,“ vypráví.

Hrůzné praktiky doby dostihly i jejího otce. Poté, co vybojoval se Spartou tři mistrovské trofeje, byl vyhozen. Respektive jako nejlepší vybrán pro nově vzniklý armádní klub. Režimu se však vzepřel. Pochopitelně s následky. Tím končí Zástěrova pražská kapitola. Aktivně hrál už jen v Holicích.

„Táta šel do Holic tak trochu z donucení. Zdejšímu fotbalu ale dal hodně. Pamatuji na tisícové návštěvy. Hrál asi do pětačtyřiceti a pak i trénoval. Občas dostane nějaké ocenění. Jsem ráda, že v klubu na něj nezapomínají, zaslouží si to,“ podotýká dcera.

Fotbal, to nejsou jen radosti z výher a smutek z proher. Patří k němu i zranění.

„Taťka měl sice posunutý práh bolesti, ale uměl být i hrozný cimprlich. Dokázal si rozříznout sádru, sundat ji a běhat. Klidně jezdil na kole se zlomenou nohou. Za to při rýmičce byl na umření. Celá rodina ho musela obskakovat. Nicméně stále se cítil mladý. I ve stáří. Věk si nechtěl připouštět,“ poukazuje.

PO MEČI, BEZ NÁSTUPCE

Slavný fotbalista nenašel pokračovatele. Obě jeho dcery si vzaly příjmení manželů, a tak jeho rod vymřel po meči. Šanci na rozvětvení fotbalové famílie představovali vnuci. Jenže ze čtyř se fotbalu žádný nevěnuje.

„Já mám tři děti a všechny jsou pohybově nadané. Nejvíc na sport byl šikovný nejstarší Jirka. Bohužel byl nemocný a měl být spíše v klidu, takže jeho talent nešel pořádně rozvíjet,“ vysvětluje máma Bydžovská.

To asi bylo pro Zástěru nadšení, když se do fotbalové rodiny konečně narodil kluk.

„No jéje. A ještě, když jsme ho pojmenovali po něm. Od prvních krůčků dával Jirkovi k nohám balon. Potom spolu hrávali na dvorku. Až se nám někdy tajil dech, jak chodil táta do soubojů. Jirka i mladší Milan hráli za Teslu Pardubice a děda občas jezdil na zápasy. Hlavně na žákovský turnaj do své Skutče,“ líčí.

Ještě než se jí narodil syn, tak jako první chlap v rodině se objevil její manžel Milan. Někdo, s kým se mohl „mistr“ hlouběji bavit o fotbale.

„Koukali spolu na fotbal v televizi. Občas na nějaký zašli. Ale, že by táta musel vidět každý zápas a chtěl ho rozebírat, tak to ne. A když měli rozdílné názory, nikdy se nepohádali ani nepoprali,“ směje se Hana Bydžovská.