Jak jste se vy osobně dostal k trenérské práci s mládeží a čím vás nyní nejvíce naplňuje?
S touto myšlenkou jsem si pohrával už před dvaceti roky, kdy jsem po těžkém zranění nemohl pokračovat naplno jako hráč a hledal způsob, jak u fotbalu zůstat. Hodně mě ovlivnil kurz trenéra licence B, který byl zaměřen na mládež a já si chtěl nabyté vědomosti vyzkoušet na vlastní kůži. Jak to bývá, začal jsem nejdříve trénovat svého syna. U mládeže je fajn, že často vidíte výsledek svojí práce ihned, děti umějí dát hned zpětnou vazbu, zda je to baví či nikoli.

Řekl byste, že se práce s mladými fotbalisty v okresních klubech v poslední době posunuje pozitivním směrem?
Práce s mládeží se obecně velmi pohnula k lepšímu. Již se netrénuje stejně jako u dospělých, respektuje se víceméně napříč všemi úrovněmi trénování zábavnou formou. Tohle se za poslední roky zásadně změnilo a za to náleží všem trenérům velké díky.

Když jezdíte po okresních klubech, co se snažíte jejich činovníkům a mládežnickým trenérům vštípit?
V první řadě si velmi vážím, že svůj volný čas věnují dětem. Mnohdy netrénují svoje ratolesti, pracují zadarmo a o to více mají můj obdiv. Když se mě ptají, co mají dělat, tak zásadní věc je vždycky ta, že to děti musí bavit. Tady neplatí rovnice, že dobrý fotbalista je i dobrý trenér. Je to jiná disciplína a musí být i jiný přístup. To, jestli zrovna úplně nedodrží metodiku a skladbu tréninku, není tak úplně podstatné. Zásadní je, že děti odcházejí ze hřiště s úsměvem.

Pro talentované děti z menších klubů v současnosti existuje řada možností, jak svoje nadání rozvíjet ve sportovních centrech a střediscích či krajské akademii. Fungují tyto projekty nyní tak, jak by měly? V čem vidíte jejich největší přínos?
Šikovné děti od devíti let sdružujeme na okrese a děláme pro ně tréninky a následně objíždíme turnaje okresních fotbalových výběrů. Funguje nám, a jsem za to velmi rád, středisko mládeže ve Svitavách, kde mají možnost děti hrát se stejně starými dětmi nejvyšší mládežnické soutěže. Úzká spolupráce je pak navázána s Regionální akademií Pardubice, kde svůj talent můžou děti rozvíjet, aniž by opouštěli svůj mateřský klub.

Na okresní výběry navazují ve starších žácích krajské výběry a mám velkou radost z ročníku 2008, který se na Svitavsku povedl, o děti je zájem a reprezentují nás úspěšně na mládežnických turnajích typu Ondrášovka Cupu což je takové nepsané mistrovství republiky. Ve svitavském středisku je mnoho šikovných trenérů a dětí v kategorii U12 a U13, mají možnost hrát nejvyšší soutěž, což je velká motivace pro jejich další růst. Tady mi dovolte si trochu postesknout. Sám jsem kdysi takovou nabídku dostal, ale doba byla jiná, rodiče mě z pochopitelných důvodů nechtěli vozit autem třicet kilometrů na tréninky a zápasy. Do Svitav jsem tedy odešel, až když jsem mohl jezdit autobusem na střední škole do mladšího dorostu. Upřímně řečeno, ten rozdíl v technice s míčem jsem nikdy nedostihl…

Při veškerém úsilí o rozvoj talentů, nezapomíná se tak trochu na to, že drtivá většina mladých fotbalistů je „netalentovaná“, nikdy nebude působit v akademii ani v lize, ale například v okresní trojce? Není svým způsobem pro budoucnost a fotbalovou základnu ještě důležitější udržet ve fotbale právě tuhle většinu?
Samozřejmě všichni cítíme, že si nemůžeme dovolit kohokoli odmítnout. Každý hráč má svojí cenu, myslím, že to si všichni trenéři napříč okresem uvědomujeme. Pro chod vesnického klubu je každičká „duše“ důležitá. Už dávno jsou doby, kdy poslal trenér někoho domů, že mu to nejde. Ta doba je nenávratně pryč, dětí si musíme vážit a nikoho neodsuzovat. Znám spoustu případů, kdy se z opomíjeného fotbalisty v mladších žácích postupně „vyklubala“ opora.

Co podle vás aktuálně nejvíce chybí okresnímu mládežnickému fotbalu? Více dětí, lepší trenéři, materiální podmínky…
Jednoznačně více dětí by si přáli všichni. Zdravá konkurence v týmu a z toho plynoucí zdravý tlak na lepší výkonnost by uvítal každý trenér. Pohodlný způsob života a to, že prostě nikdo nic nemusí, nás obecně připravuje o kvalitnější hráče. Co je ale dobře, je skutečnost, že musíme umět děti přilákat kvalitou trénování, aby od fotbalu neodcházeli k jiným sportům. Konkurence v tomto směru je nový fenomén a bude tomu tak podle mě i do budoucna.

Jak by podle vás měl vypadat správný trenér mládeže v regionálním klubu, který u svěřenců umí vytvořit vztah k fotbalu?
Měl by u dětí vybudovat lásku k fotbalu a zodpovědnost ke svým kamarádům, protože hrát kolektivní sport je úplně něco jiného než hrát třeba tenis. Každému trenérovi bych přál, aby si zakusil s dětmi nejdříve období porážek. Není žádné klišé, že aby se děti naučili vyhrávat, musí se nejdříve naučit prohrávat. Tento přirozený vývoj podle mě určí právě ten nejlepší vztah mezi hráči a trenéry.

Vím, že se se okresní grassroots trenéři mládeže pohybují i ve školkách a školách. Daří se vám dostat fotbal zpátky do tohoto prostředí, které v minulosti takřka úplně vyklidil?
Rozdíl ve vyučování tělesné výchovy je značný. Já se při návštěvách nesnažím děti dostat hned na fotbalovou stranu. Snažím se v dětech objevit soutěživého ducha a radost z pohybu obecně. Mnohdy překvapuji učitele, jak je to jednoduché, když jim ukazuji hry a soutěže, které jsou aplikovatelné v jejich prostředí, často na malém prostoru a s minimem pomůcek.

Říká se, že mladý fotbalista potřebuje kromě jiného i vzory. Máme dnes na nejvyšší úrovni fotbalu v Česku dostatek takových vzorů?
Sociální sítě využívají děti už od útlého věku. Myslím, že se to za poslední roky velmi zlepšilo a právě vzory, které mohou vídat na našich stadionech a mluví česky, jsou jim bližší a hmatatelnější než hvězdy v zahraničí. Ve spoustě případů sami vidí, že se dá velkou pílí dostat i do zahraničí a do lig, které vládnou počítačovým hrám. Pomalu stoupá obliba českých reprezentantů obecně a za to jsem velmi rád.