Ještě že tak… Otec mu v dětství nedovolil vlézt do hokejové brány, čímž zachránil fanouškům nezapomenutelné zážitky. Slavný útočník mistrovské éry pardubické Tesly se jmenovkou EVŽEN MUSIL by asi těžko při chyceném puku dělal v brankářském brnění radostná salta a přemety, jak činil při každém vstřeleném gólu.

Vše si vykompenzoval ve fotbale. Závodně ho provozoval do dorosteneckých let a pak se mu začal věnovat při angažmá ve Spartě. Naplno si své druhé srdeční záležitosti užívá v pokročilejším věku. Jemu padesát tři let a v současnosti chytá za nováčka čtvrté třídy SK Lázně Bohdaneč. Se svým klubem prošli podzimní částí jako nůž máslem. Také proto byl vybrán za hráče měsíce října v projektu Kopeme za fotbal.

Evžene, v kolika letech jste se dostal k fotbalu?

Začínal jsem stejně jako s hokejem už někdy v pěti letech. Na prvním místě byl hokej, na druhým fotbal a ještě jsem hrával volejbal. Oba sporty byly zpestřením. I když tátovi se moc fotbal nepozdával. Dokonce nám s bráchou zakazoval. Bál se, aby nám nezlomili nohy. Takže jsem k němu utíkal. Ale od začátku mě to táhlo do brány. Nemusel se proto tolik bát (úsměv).

Jaký je vůbec fotbal pro ledního hokejistu doplňkem?

Určitě vhodným (mrkne). Hokejista musí být všestranný, což v této době moc nefunguje. Například při volejbale jsem získával odraz, při fotbale rychlost. I když jako brankář jsem si spíše procvičoval postřeh a reflex.

A co fotbálek mezi hráči pardubické Tesly v osmdesátých letech?

V našem týmu byli výborní fotbalisté jako Janecký, Šejba nebo Hašek. Janeba by se jím mohl klidně živit jako excelentní útočník. A mohu vyjmenovat další. Řekl bych, že většina našeho mančaftu byla na vysoké úrovni. Fotbalová utkání jsme vyhledávali. Jednou jsme se u piva domluvili s Pochobradským, brankářem Tesly, že si dáme mač hokejky proti fotbalistům.

Zavzpomínáte jak utkání proti „profíkům“ dopadlo?

Prohráli jsme, ale fotbaloví kluci se klepali. Vedli jsme 1:0 a na konci prvního poločasu utekl Ota Janecký a zvýšil. Jenže nám rozhodčí neuznal gól pro údajný ofsajd. Pět minut před koncem se prosmýkl mezi obránci budoucí ligista Kovárník a prohodil mi míč pod rukou. Pak jsme si ještě stačili dát vlastňák.

Asi se nemá tedy cenu ptát jestli byl fotbal na denním programu tréninků v letní přípravě či soustředění?

To fakt nemá (rozesměje se). Hráli jsme ho pořád. Při letní přípravě jsme mrskali fotbal na malé brány, kdy nikdo nechytal. Na soustředěních jsme si domlouvali zápasy z domácími týmy. Nesmím také zapomenout na různé exhibice proti fotbalovým týmům z nižších soutěží.

Sportem číslo jedna je ve vašem životě hokej. Pro ten jste se v mládí rozhodl a brankářské rukavice pověsil na hřebík. Kdy jste je sundal?

Je pravda, že v pardubickém Paramu jsem chytal od přípravky do dorostu. K fotbalu jsem se vrátil po přestupu do Sparty. Rovněž tam hokejisté tvořili solidní fotbalovou partu. Jednou jsme hráli sranda mač s účastníkem I. B třídy. No a Lety u Prahy jsme porazili 10:0. Domácí mi nemohli dát za žádnou cenu gól. A po utkání za mnou přišel jejich funkcionář. Že prý nemají gólmana a jestli za ně nechci chytat. Tak jsme si plácli.

Evžene, opravdu vás to vždy táhlo mezi tři tyče?

Jasně. Já jsem chtěl chytat i při hokeji. Jenže mi to táta nedovolil, protože jsem vynikal v rychlosti. Ale do brány jsem občas na tréninku chodil místo Haška. Tenkrát se hrála liga jen v úterý a pátek a my měli ve středu rehabilitaci. Pak byl trénink pouze hodinu. Hašan za mnou chodil a říkal: Evžene, běž chytat, mně se nechce, já si musím odpočinout (chechtá se).

A co Dominik Hašek, tomu se do fotbalové brány nechtělo?

Ne, tam se nehrnul. Asi mu to stačilo v té hokejové. A já bych ho tam stejně nepustil. Když mohu být ve fotbalové bráně, tak jsem nejšťastnější člověk na světě (zasní se).

Skutečně jste v ní více šťastný než jako hokejový útočník?

(zamyslí se). To zase ne. Je to tak nastejno, bych řekl.

Při střílení gólů musí mít hokejový útočník cit. jak se zabraňuje brankám ve fotbale? Co je pro vás těžší?

(vypálí) Pro mě je těžší chytit míč. Fotbalová brána je strašně veliká (směje se).

Momentálně působíte v dresu nováčka čtvrté třídy Přeloučsko. Jak jste se od Prahy dostal do Bohdanče?

Z Letů jsem přestoupil do Nečína. To je u Příbrami. Tenkrát hrál třetí třídu a já tam jezdil na chalupu. Pak jsem asi patnáct let nechytal, aby mě oslovili zástupci Rosic nad Labem. To už jsem se vrátil do Pardubic. Pak jsem dělal jedničku v Srchu, chytal v Dolanech a před přestupem do Bohdanče jsem byl v Rybitví.

Váš nový tým se stal suverénem podzimní části. Vyhrál všech svých třináct utkání, většinou rozdílem třídy. O jiném cíli než postupu asi nemůže být v Bohdanči řeč?

Samosebou. Zástavka ve čtvrté třídě má být roční epizodkou. Naše ambice jsou daleko vyšší. Mluví se o okresním přeboru, možná I. B třídě. Kádr na to máme. Někteří kluci mají zkušenosti ze druhé ligy, divize nebo kraje. Jsou to páni fotbalisti.

Evžene, co říkáte projektu Kopeme za fotbal, kterému jste za měsíc říjen propůjčil svoji tvář?

Bez diskuzí je to výborná věc. Financí v týmech okresních soutěží nikdy není nazbyt. Takže darované dresy potěší. Navíc, komu se poštěstí zahrát si na takové úrovni v podobně hezkých dresech. Akorát by je mohli dělat širší a větší. Mám totiž problém se do nich někdy nasoukat (smích).