áclave, u příležitosti tři čtvrti století se slaví a nebo jenom vzpomíná?

(rozmyslí se). Oboje. Protože oslavy mám za sebou a teď už jenom vzpomínám. Nejdříve jsem se sešel s kamarády z volejbalu, poté s rodinou a teď se svými vrstevníky.

Jaký sport provozuješ v důchodovém věku?

Rekreačně hraji tenis, volejbal a občas se projedu na kole. Nedávno jsem byl s kamarády z házené týden na Máchově jezeře. Takhle vyrážíme na kolo jednou, dvakrát do roka, a tím si udržujeme svoji kondičku.

Jelikož Kubátovým hlavním sportem byl fotbal, o něm nám toho řekl nejvíce.

Fotbal jsem hrál odmalička za Transportu, po přejmenování za AFK. Zažil jsem ještě staré škvárové hřiště, které se nacházelo v dnešním sídlišti U Stadionu. V 18 letech jsem přešel do „áčka", vojnu jsem strávil ve druholigové Dukle Tábor, odkud jsem se vrátil domů. Hráli jsme divizi.

V roce 1967 jsme se utkali v přátelském utkání na domácím hřišti s ČSSR, což byla pro mě největší událost. Šlo o přípravné utkání před ME ve Španělsku. Myslím, že výsledek byl 0:6 a já měl gólovou šanci, kterou mně Ivo Viktor chytil.

V roce 1969 jsme postoupili v rámci reorganizace do III. ligy (postupovala první

čtyři divizní mužstva). Bezproblémově jsme prošli prvním ročníkem našeho účinkování v celostátní soutěži. Poté odešli někteří hráči a to se podepsalo na našem sestupu zpět do divize. Pak se začalo budovat nové mužstvo, skončil jsem a nabídky do nižších soutěží jsem odmítl.

Naopak jsem začal trénovat žáky, nejprve s Jirkou Tušicem a později s Pepíkem Mervartem. V první fázi mýma rukama ze známých pozdějších fotbalistů prošli Luděk Zajíc a Aleš Nešický. O pár let později jsem měl šikovné družstvo elévů s hráči jako Vladyka, Wenzl, Teisler, D. Dvořák atd.

Po revoluci v roce 1989 jsem jako funkcionář přivedl do klubu kamaráda z mládí Ivana Hoffmanna dnes sponzora, a s fotbalem v AFK jsem se definitivně rozloučil.Začal jsem hrát Ligu neregistrovaných, kde jsem postupně prošel jedenáctkami trenérů, Transporty, IVTASu a končil jsem za tým Nemocnice. Shodou okolností, co jsem prošel těmito čtyřmi týmy, vždy jsme soutěž vyhráli.

Druhým tvým nejmilejším sportem byl basketbal, ke kterému se váže vzpomínka.

Basketbal mě hrozně bavil, velice rád jsem ho hrál. (Poznámka autora: diváka i soupeře musely učarovat Kubátovy nenapodobitelné finesy). Začínal jsem v dorostu a už od sedmnácti let jsem startoval za dospělé. V té době jsme dvakrát vyhráli krajský přebor Východočeského kraje a zúčastnili jsme se kvalifikace o postup do II. ligy. Jednou to bylo v Liberci, podruhé v Praze. Ale nikde se nám nepodařilo postoupit.

Vzpomínám, jak v Liberci proti nám nastoupili bývalí ligoví starší pánové. Tenkrát nebylo časové omezení 24 vteřin a oni drželi míč a vůbec nám ho nepůjčili. Vstřelili koš a šlo to kolem dokola. V Praze nám unikl postup pouze o chlup.

Přesto jsem chtěl dále hrát, ale často mně to fotbalisté zakazovali. Pokud to šlo, tak jsem šanci využil. Třeba v zimě, když nebyla fotbalová sezona, byla možnost basketu se intenzívně věnovat. Tak jsem se svému dalšímu oblíbenému sportu mohl věnovat do svých čtyřiceti let. Kariéru jsem zakončil v Heřmanově Městci, kde jsem odehrál dva zápasy a pro zdravotní potíže jsem skončil. po skončení aktivního hraní jsem se věnoval trenování a s týmem jsme v roce 1987 postoupili do 2. ligy, po roce ale sestoupili.

Házenou zařazuješ jako svůj třetí nejmilejší sport.

Začínal jsem s českou házenou. To jsme ještě jako dorostenci hráli semifinále republikového přeboru. Pak jsem dal přednost fotbalu, ale ještě v té době jsem si skusil handbal za Lokomotivu Chrudimi, což byla zajímavá parta svobodných kluků. Na „sokoláku" jsme přivítali za skvělé návštěvy patnácti set diváků francouzský tým US Ivry Paříž. Přátelské styky jsme měli s týmu z Jugoslávie. Nelze nevzpomenout na mistrovské zápasy s Náchodem, který za trenéra Jiřího Vajmana postoupil až do I. ligy. Když jsem skončil s fotbalem, tak jsem hrál házenou ještě za „béčko" Transporty, jejíž A tým startoval ve II. lize.

Sportovec v některých případech své síly přecení a na řadu přijde pořekadlo: sportem k trvalé invaliditě…

O tom hovořit nemohu, protože chvála Bohu, tady ťukám na dřevo, neboť se mně vážnější zranění vyhýbala. Nejhorší přišlo ve fotbale, když jsem měl natažené vazy v koleni. Jinak to byly drobnosti jako výrony. Do dneška mně zdraví slouží tak, že mohu v těchto letech ještě rekreačně sportovat.

S přáním hodně zdraví jsme se rozloučili s tím, že za pět let, budeme-li oba na tom zdravotně tak jako doposud, sejdeme se opět a znovu spolu hodíme řeč.

JAROMÍR DOLEŽAL