Smolař nebo šťastlivec? Spíše to první. Fotbalový útočník Jiří Kaufman si sice zahrál věhlasnou Bundesligu, ovšem v nejvyšší německé soutěži pouze paběrkoval. Pardubický odchovanec sice reprezentoval v české jednadvacítce, ale zlatou medaili nezískal. A ke všemu prakticky polovinu své profesionální kariéry promarodil. Svoji hru ale miluje natolik, že se jí věnuje dodnes.

Vhozen do vody

Dospělou kariéru jste zahájil v Lázních Bohdaneč. Jak na toto období vzpomínáte?
Když jsem podepisoval první profesionální smlouvu, bylo mi patnáct let a deset měsíců. Stál jsem v kabině, kde byli hráči i z ligových týmů. V Bohdanči jsme měli nadstandardní podmínky a byla chuť postoupit až do první ligy.

Nepřipadal jste si, jako když vás hodí do vody?
Pro tak mladého kluka bylo těžké se kolegům vyrovnat. Zejména po fyzické stránce. Myslím si, že to ve mně zanechalo následky. Nebyl jsem na ligové soutěže mužů připraven. Na druhou stranu mi toto angažmá pomohlo ve fotbalovém vývoji.

Jako super bažant jste se střetával s partou mazáků.
Vyrůstal jsem v době, kdy nějaká hierarchie existovala. Takže mi to úplně nevadilo. Posloupnost staří - mladí podle mě úplně špatná nebyla. Dnes to vymizelo a já si myslím, že je to na škodu. Samozřejmě nesmí se objevit nějaká šikana nebo jiné ponižování. Nějaké uštěpačné řeči jsem si vyslechl, ale bral jsem to spíše jako hecování. Po fotbalové stránce jsem tam nezažil žádné problémy. Vzpomínám na první angažmá rád. Sice mi ublížilo po zdravotní stránce, ale na druhou stranu mi pomohlo ve fotbalovém vývoji.

Po ukončení bohdanečské štace jste se ocitl v Drnovicích. Jak se to upeklo?
V Bohdanči jsem zažil oba postupy. V první lize jsem naskočil do několika zápasů. Během toho období jsem šel kvůli hernímu vytížení na půlroční hostování do třetiligových Pardubic. Po skončení smlouvy jsem byl před podepsáním prvoligové Viktorii Žižkov. Měl jsem však drobnější zdravotní problémy a už se mi neozvali. Toho využil sportovní ředitel Drnovic Ivan Kopecký, který mě trénoval v osmnáctce.

Jako kdybyste vyhledával prvoligové fotbalové vísky.
Pravda, dvě fotbalové vesnice, které už nefungují na takové úrovni. I když Drnovice, to je sakra vesnice. Klubů s lepšími podmínkami moc nebylo. Měly nadstandardní stadion s německými parametry. I tým byl vynikající. Se mnou tam přišel Zdenda Grygera, na stoperu hrál Míra Kadlec, byli tam Majoroš, Kafka, Holeňák, Weber, Tuma, Kufa, Cupák.

Vaše slova potvrzuje fakt, že se Drnovice kvalifikovaly do evropských pohárů.
Pomohl jsem jim ke třetímu místu, ale pohár UEFA proti Mnichovu 1860 už jsem si nezahrál. Před sezonou jsem přestoupil do Hannoveru.

Skok z Drnovic do druhé Bundesligy byl obrovský.Jak si vás našli?

To bylo také zajímavé a také původně neplánované. Musím zmínit, že od působení v Bohdanči mě začaly trápit problémy s kolenem. A ty mě provázely celou kariéru. Místo, aby v těch nejlepších letech má výkonnost stoupala a měla se držet nějaký čas na vrcholu, tak naopak šla brzy dolů. Spíše jsem na tom byl čím dál tím hůř. Musím podotknout, že v Bohdanči ani v Drnovicích jsem vzhledem k věku nebyl základní člen kádru. Možná jsem na to ještě neměl fotbalově, ale ty zdravotní trable mě hodně sužovaly. Výhodou bylo, že jsem naopak pravidelně hrál v reprezentačních výběrech mládeže. A prosazoval se střelecky.

Trochu jste odbočil. Co ten Hannover?

Jednou, když jsme hráli s Drnovicemi na Žižkově, tak se tam přijel podívat trenér Hannoveru i s českým asistentem Levým. Původně měli v hledáčku nějakého vysokého útočníka. Já jsem vystřídal na dvacet minut, zalíbil jsem se jim a druhý den mě kontaktovali. Chtěli, abych přijel na týden do Hannoveru na testy. Sice to prý neplánovali, ale že mají o mě velký zájem.

Hrát v Bundeslize je snem mnoha fotbalistů. A váš?
Když to řeknu blbě, tak mně je jedno, jestli hraji krajský přebor nebo Bundesligu. Všechno jsem v životě bral, jak přišlo.

Počkejte, to srovnáváte nesrovnatelné.
Samozřejmě se to nedá srovnat. Když si člověk zahraje na takových stadionech a proti takovým týmům. Divácká kulisa je od dvaceti až do osmdesáti tisíc. To si člověk užívá úplně jinak. Celé to dění okolo fotbalu. Zájem médií, fanoušků. Každý den v novinách, v televizi. Diváci jsou v Německu daleko vstřícnější. Sociální statut fotbalisty je na úrovni lékařských kapacit. Lidi ho berou a mají ho rádi.

Hannover nepatří k německým velkoklubům. Jaké byly vaše začátky?
Do Hannoveru jsem přišel, když hrál druhou ligu. To měl ještě starý stadion. První rok jsme hráli střed tabulky. Sezonu jsem ale strávil v nemocnici, neboť hned v prvním mistráku, kdy jsem dal i gól, mě protihráč trefil do kotníku a zpřetrhal mi všechny vazy. Musel jsem na operaci a vypadl jsem na půl roku. Pak jsem se vrátil a odehrál celou jarní sezonu. Na základě tohoto druhého půlroku jsem tam zůstal.

Další ročník byl postupový.
To bylo asi moje nejúspěšnější fotbalové období. Jediný rok, kdy jsem se stal stabilním členem základní sestavy. Odehrál jsem spoustu zápasů, vstřelil spoustu branek. Strašně jsme si rozuměli s Honzou Šimákem. Sedl si i kolektiv.

Na úrovni lékařů

Jaká byla Bundesliga?
Celkem jsem v ní odehrál pětadvacet zápasů. Na soupisce jsem byl v premiérové sezoně a pak mě na rok uvolnili na hostování. Vrátil jsem se ještě do první ligy. To už jsme měli u příležitosti mistrovství světa vybudovaný nový stadion.

Jen pětadvacet zápasů. Proč jste jich nepřidal více?
Ano, dvacet pět zápasů za dva roky v Bundeslize je málo. Způsobila to nejen její kvalita ale hlavně mé zdraví. Zatímco kvality jsem se nebál, tak zranění člověk neovlivní. Proto jsem musel jít do Cottbusu a po ukončení štace v Hannoveru také do Karlsruhe. V obou klubech jsme sice hráli o postup, ale nedostatek fyzických sil mi neumožnil čelit konkurenci. Když už jsem se do toho po delší době dostával, tak mě postihlo nějaké další zranění.

Který zápas či gól v Bundeslize se vám vybaví okamžitě?
Těžko se mi o tom mluví. Odjakživa jsem byl střelec a v Bundeslize jsem dal jen čtyři góly. Premiérový jsem vsítil Stuttgartu, body nám ale nepřinesl. Další už byly velmi důležité. Dva jsem zaznamenal na půdě Kaiserslauternu, kde jsme vyhráli. Stal jsem se dokonce hvězdou kola v časopisu Kicker. Ten poslední jsem vstřelil Norimberku v 88. minutě. Jeho zásluhou jsme zvítězili 1:0 a tři body nám vynesly jistotu záchrany. A ještě jedna situace mi utkvěla v hlavě.

Povídejte…
Před zahájením angažmá v Hannoveru jsme hráli přátelák na Bayernu. Jako třináctiletý kluk jsem jel s rodiči kolem olympijského stadionu v Mnichově. Zastavili jsme se u něj a já ho obdivoval. No a za nějakých šest let jsem si na něm zahrál. Do konce zápasu chybělo deset minut a proti domácím byla nařízena penalta. Nikdo ji nechtěl kopnout, tak jsem jako devatenáctileté ucho sebral míč. V ochozech 25 tisíc lidí, proti mně Oli Kahn. Tak jsem mu to šoupl k tyči.

Které další zápasy vám nejvíce utkvěly v paměti kvůli atmosféře?
Velký dojem na mě udělala kulisa v Dortmundu. Za Borussii v tu dobu hráli Honza Koller s Tomášem Rosickým. S Rosou jsem si vyměnil dres. Pohled na jejich tribuny byl úžasný zážitek. Rád vzpomínám na Gelsenkirchen, kde hraje Schalke, nebo Hamburk. Po olympijském stadionu v Mnichově jsem si zahrál i v Allianz Areně proti Bayernu i TSV 1860. Stadiony v Německu jsou nádherné a atmosféra jedinečná.

Vy jste působil v Německu, kdy se tam konal světový šampionát v roce 2006. Jak se dotklo vašeho Hannoveru?
Zásadně. V Hannoveru nám to pomohlo. Postavil se tam nový stadion, na kterém se hrály zápasy mistrovství světa. Poslední rok mého působení jsem tam odehrál na novém stadionu.

Zmínil jste spoluhráče Šimáka. On byl nazýván jako enfant terrible českého fotbalu. Kamarádili jste spolu?
Honza byl trochu jiný typ. Do Hannoveru jsme přišli skoro nastejno. Když mě uviděl, tak se rozzářil jako sluníčko. Po mém příjezdu mi pan Levý oznámil, že se jedná o dva přáteláčky s horšími soupeři. Že se v nich uvedu, udělám nějaké testy a bude ruka v rukávě. V prvním utkání jsem dal čtyři góly a ve druhém pět. V klubu byli nadšení, navíc to nafoukli novináři. Nikdo ale neví, že mi hodně pomohl Honza. Říkal mi: Musím ti nahrávat, abys dával góly a mohl tady zůstat.

Jaká byla vaše spolupráce v ostrých zápasech?
Dá se říct, že jsme spolu hráli naslepo. Myslím si, že pak už nikdy nenašel spoluhráče, který by ho takhle vnímal. U mě to platilo stejně. Byl to jeden z nejlepších fotbalistů, se kterým jsem hrál.

Hazard není můj svět

Vycházeli jste i v soukromí?
Nejvíce jsme si rozuměli na trávníku. Bohužel Honza se na základě horších vlastností nedokázal tak uplatnit.

Mluvíte o jeho problémech. Vás nezatahoval do alkoholových extempore?
Spávali jsme spolu na pokoji. Několikrát jsme si i vyrazili. Většinou, kdo se ve společnosti bavil, jsem byl já. On byl spíš v klidu, proto jsem se pak divil, že tam vyváděl nějaké divadlo.

A co hazard, kterým Šimák nechvalně proslul?
Každý člověk v této sféře může být náchylný na nějaký způsob hazardu. Viděl jsem to zblízka a spíš mě to odrazovalo. Nemám problém s tím, že je člověk soutěživý, ovšem když to nemá hlavu ani patu v podobě házení peněz do automatů nebo rulet, tak to je nesmysl. Utápění peněz není můj svět.

Další roky jste strávil ve druhé lize. Jak je hodnotíte?
Jako celkem úspěšné. S Karlsruhe jsme postoupili do nejvyšší soutěže. Ale vůbec jsem tam nemusel být. Jako každý hráč jsem musel podstoupit vstupní zdravotní prohlídku. Modlil jsem se, abych prošel. Naštěstí se k ní nedostavil hlavní lékař klubu a já dostal smlouvu. Po třech dnech zjistili, že nejsem zdravotně způsobilý, ale kontrakt už nešel zrušit. Potom jsem přešel do Aue.

Jak se vám vedlo tam?
Podepsal jsem kontrakt na dva roky, ovšem my hned v první sezoně sestoupili do třetí ligy. Pro tuto úroveň smlouva neplatila. Navíc jsem byl zase půl roku zraněný. Dostal jsem nabídku tam zůstat, ovšem nechtěl jsem hrát nižší soutěž.

Proto jste se rozhodl pro návrat do České republiky?
Bylo to těžké rozhodnutí, protože jsem v Německu nějaká léta strávil. Cítil jsem, že fotbalově na to ještě mám. Jenže, když je člověk v profesionální kariéře sedmkrát operovaný s těžkými zraněními a má desítky lehčích, tak to není jednoduché. Za těch osm let, jsem zhruba polovinu promarodil. Potřeboval jsem nový impuls.

Jaké bylo přivítání doma?
Zvolil jsem návrat ke kořenům. Vybral jsem si Hradec Králové, což bylo nejbližší prvoligové či druholigové město k domovu. Přestože se mi tam dařilo, neměl jsem se vracet do českého prostředí. Hlavně v tom, jak tady byl fotbal vnímán. Krok jsem učinil, takže si za ním stojím. Zpětně ale uznávám, že odejít z Německa bylo chybou.

Z Hradce jste přešel do pražských Bohemians. Jaké to bylo angažmá?
Velice zajímavé. Fotbalem tam všichni žili. Byli jsme i s fanoušky velká rodina. Po dlouhé době jsem prožil příjemný rok a půl. Vnitřně jsem zdravý nebyl, jinak ano.

Nic mi nevysvětlil

Z Hradce jste přešel do pražských Bohemians. Jaké to bylo angažmá?
Velice zajímavé. Samozřejmě ne kvůli financím, protože ty tam nebyly. Fotbalem tam ale všichni žili. Byli jsme i s fanoušky taková velká rodina. Hrálo se na Dolíčku a pak v Edenu. Po dlouho době to byl příjemný rok a půl. Vnitřně jsem zdravě nebyl, ale jinak ano. Dokázal jsem tam odehrát asi čtyřicet zápasů. Z fotbalového hlediska se jednalo o povedené angažmá.

Konec ale už tak příjemný nebyl. Co se přihodilo?
Řekl bych, že byl až krutý a hlavně nevysvětlený. Dřív nebo později fotbalista musí nějakým způsobem skončit, ovšem v Čechách hledají trenéři špatné řešení. Chyběly mi tři měsíce do konce smlouvy a trenér Weber si někde něco našel a předčasně mě vyhodil. Kdyby za mnou přišel a jako chlap mi řekl, že mě nechce, tak bych to pochopil. On se ale se mnou nechtěl vůbec bavit. V klubu chtěli, abych skončil, ovšem sportovnímu řediteli Požárovi jsem odvětil, že jen blázen by odešel před skončením smlouvy. Tak mě přeřadili do béčka. Jestliže chtěli udělat nějaký impuls, tak si stejně nepomohli, protože Bohemka nakonec spadla.

Forma ukončení profesionální kariéry hodně bolela?
Mrzelo to v tom smyslu, že měla být daleko jiná. Vstřícnější k někomu, kdo hrál fotbal dvacet let na vysoké úrovni. Kór, když jsme spolu hráli v Drnovicích. Jožka Weber to však nedokázal lidsky, což byla jeho prohra. Myslím, že někde v nitru cítí, že to nebylo správné. Upřímně řečeno, očekával jsem po odchodu trenéra Hoftycha, že tam přijde někdo mladší a bude chtít kádr rozstřílet. Tak začal od těch starších hráčů. Myslím si, že za to, co jsem fotbalu obětoval a čím jsem si prošel, jsem si to nezasloužil.

Nechal jste za sebou i reprezentační stopu. Přesněji řečeno tu mládežnickou. Jak na ní vzpomínáte?
Od třinácti let jsem prolítl všemi kategoriemi až do jednadvacítky. Prakticky každý měsíc jsme absolvovali nějaké soustředění nebo zájezd. Takže jsem se už v mladém věku podíval po Evropě. To bylo zajímavé. Potom už to bylo vážnější. Hrál jsem za dvacítku a nakonec za jednadvacítku. A z reprezentačního konce mám v sobě velkou křivdu.

O co šlo?
Čtrnáct dní před startem mistrovství Evropy jsem byl povolán k přátelskému utkání do Švýcarska. Nastoupil jsem od začátku a trenér Beránek, který nahradil Karla Brücknera po přesunu k dospělým, mi řekl, že takto musíme hrát. A po několika dnech jsem se dozvěděl, že nejsem v nominaci.

Proč?
Čtrnáct dní před startem mistrovství Evropy jsem byl povolán k přátelskému utkání do Švýcarska. Nastoupil jsem od začátku a trenér Beránek, který nahradil Karla Brücknera po přesunu k dospělým, mi řekl, že takto musíme hrát. Po ně-kolika dnech jsem se dozvěděl, že nejsem v nominaci.

Pátral jste po tom, proč vás nenominovali?
Pochopitelně. Místo mě vzali z takových strategických důvodů mladého Jůna, který se vracel z Jablonce do Sparty. Přitom zrovna v tom roce se mi dařilo. Táhl jsem Hannover za postupem do Bundesligy. Jenže potřebovali někoho obětovat. Do jednadvacítky už dříve posunuli Baroše a teď tam dotáhli toho mlaďáka, který s námi byl pouze jednou na srazu.

Jak vám to Miroslav Beránek zdůvodnil?
Zavolal mi a sdělil mi, že jsem se mu nevešel do nominace. Navrhl mi, že by se ozval, pokud by se mu někdo zranil. Tak jsem mu poděkoval, za všechno, co pro mě udělal. A říkal jsem mu, ať mi hlavně nevolá, že u mě skončil.

Nepřipadáte si jako velký smolař, ať už na zranění nebo verdikty trenérů?
S fotbalem jsem zažil spoustu nádherných okamžiků. Vždy jsem to bral, jak mi to život servíroval. Člověk se musí chtě nechtě smířit, že stejně jako život, tak i fotbal nejsou někdy fér.

Fotbalový profil Jiřího Kaufmana

Narozen: 28. 11. 1979 v Pardubicích. Výška: 180 cm. Váha: 78 kg. Pozice: útočník. Kariéra: TJ Tesla Pardubice (1987 – 1989), VCHZ Pardubice (1989 – 1993), FC Hradec Králové (hostování 1993 – 1994), Atlantic Lázně Bohdaneč (1994 – 1998), FC Petra Drnovice (1998 – 2000), FK VP Frýdek-Místek (hostování 1998), BV Hannover 96 (2000 – 2003), Energie Cottbus (hostování 2003 – 2004), Hannover (2004 – 2005), Karlsruher SC (2005 – 2007), Erzgebirge Aue (2007 – 2008), FC Hradec Králové (2008 – 2009), Bohemians 1905 (2009 – 2012), TJ Sokol Živanice (2012), Weitra SV, nižší rakouská soutěž (2013), FC Libišany (2013 – 2017), SK Holice (2017 – 2018), Libišany (2018 – doteď). Počet startů: 1. česká liga – 77, Bundesliga – 25, 2. Bundesliga 111. Branky: první česká liga – 11, Bundesliga – 4, 2. Bundesliga 32. Reprezentace: všechny kategorie od U13 do U21.