Kanonýr, šutér, snajpr, zabiják, mašina na góly, nebo jenom prostě střelec. Každý fotbalový trenér takového hráče na hrotu útoku chce. AS Pardubice, které postoupily do divize a suverénně vyhrály krajský přebor, nebezpečnou zbraň ve svém kádru měly. MILOSLAV KOČÍ se podle záznamů Deníku trefil čtyřiadvacetkrát a stal se nejlepším krajským střelcem. „Poslouchá se to samozřejmě hezky. Ale stejně je to celé o tom, že jsme měli v kraji nejlepší tým, který jezdil a bojoval pro útočníky a jedním z nich jsem byl já. Ale stejně si myslím, že kdyby byl v útoku někdo jiný, mohl těch gólů dát víc,“ nenosí hlavu v oblacích vytáhlý útočník.

Skromnost stranou, čtyřiadvacet zásahů, to je zatraceně dobrý výkon…
Myslím, že jich bylo dvacet tři, ale nijak podrobně jsem to nezkoumal (usmívá se). Ale víte, co je hlavně škoda? Že vyhlašujete jenom nejlepší střelce. Ve Slovanu jsou skvělí obránci, brankář, i záložníci. V novinách pak všude je Kočí. Přitom v krajském přeboru podle mě není lepšího hráče, než je Lukáš Kopřiva.

Dobrá, zkusíme na tom zapracovat. Ale zpět k vašim gólům. Cítil jste, že si na vás obránci dávají mnohem větší pozor?
Je pravda, že jsem měl v zápasech docela často osobku a kolikrát to na konci sezony bylo obtížnější než na začátku.

To musí být docela za trest hlídat důrazného útočníka vašich rozměrů, nebo ne?
O tom to zase tak není. Když je obránce zkušený, ví kdy do mě má drknout. Navíc spousta týmů má v obraně také pěkné pořízky a jednoduchý to rozhodně nemám.

Myslíte si, že jste se narodil s instinktem fotbalového střelce?
Právě, že vůbec. Spíš bych řekl, že mám štěstí. Jsem schopný zahodit vyloženou tutovku a pak míč někde náhodou trefím. Ale instinkt střelce? Ten bych řekl, že ve mně teda není (usmívá se).

Tak zkusíme malý test. Z levé strany běžíte sám na bránu, zprava vám ale ještě sbíhá spoluhráč. Co uděláte?
Záleží na stavu. Kdyby to bylo za nerozhodného, nebo kdyby šlo ještě o hodně, nahrával bych.

Máte pravdu, asi nemáte instinkt střelce. Pravidlo hladového útočníka číslo jedna přeci zní, že se ve vápně nepřihrává…
Co se dá dělat. Ale za stavu 3:0 bych střílel (směje se).

Dá se střelecké umění vypilovat, nebo v sobě fotbalista musí mít čich na góly?
Určitě se dá vypilovat. Když po tréninku zkoušíte zakončování hlavou a další podobné věci, tak se to dá určitě zlepšit. Je důležité, aby si člověk čas po tréninku udělal, bylo počasí… Je to jedno s druhým.

Cítíte se teď být lepším hráčem, než když jste hrál vloni za Letohrad třetí ligu?
Cítím, je to hodně o psychice. Spousta hráčů mi to asi potvrdí, když si člověk věří a je v pohodě, hraje úplně jinak. Na tohle má vliv jak nálada v kabině, tlak pod kterým hrajete, celkové výsledky týmu… My jsme pod tlakem moc nebyli, měli jsme super partu, lepší jsem snad ve fotbale nezažil.

Druhý v tabulce střelců skončil Tomáš Sedlák z Vysokého Mýta. Zkuste se s ním porovnat…

Je spíš brejkový hráč, já jsem víc do vápna. Tomáš hrál pak myslím dokonce i chvíli v záloze, takže se z něj možná přeci jenom trochu víc stává fotbalista, který míč podrží. Ale abych řekl pravdu, zase tak moc jsem ho nesledoval. Vím, že je to výborný hráč. A hlavně je pekelně rychlý.

A pak že jste ho moc nesledoval. Řekl bych, že jste ho charakterizoval docela přesně. Myslíte, že by vám to spolu klapalo?
Možné to je, ale spíš k sobě potřebuju nějakého štírka, jako je třeba Matěj Slováček z Hlinska.

Mluvil jste o silném týmu, skvělé partě, ale divizi si prý už v Pardubicích nezahrajete. Co je na tom pravdy?
Je to tak, nezahraju. Odlétám do Anglie na studijně pracovní pobyt. Jedu tam s tím cílem, abych se předtím, než začnu pracovat, naučil pořádně anglicky, to je strašně důležité. Kde jinde bych se to měl naučit než tam?

Od fotbalu si tedy dáváte na rok pauzu?
No, mám takový plán. Zkusil bych třeba nějakou nižší soutěž. Přišel bych na trénink, zeptal bych se, jestli si tam s nimi budu moci zakopat a třeba bych si v nějaké soutěži mohl i zahrát. Tím pádem se dostanu do party, kde budu mít kamarády. Když se s nimi začnete bavit, jde to učení úplně jinak. Prostě kopačky sebou beru (směje se).

Je pravda, že na styl anglických nižších soutěží „kopni a běž“ máte figuru jako dělanou…
Asi jo, ostrovní styl by mi sedět možná mohl.

Nehrajete zrovna v rukavičkách, co teď neumíte, to se v Anglii ještě naučíte. Až se vrátíte, osobku bych na vás hrát tedy nechtěl…
(směje se) Já jsem ale spíš takový dobrák. S obránci klidně i pokecám. Spíš je to obráceně. Beci mi hned na začátku zápasu chtějí ukázat: Tak takhle ne hochu, tady si nezahraješ. Mám rád, když jdeme do sebe tvrdě a pak si plácneme, že je všechno v pohodě.

Letošní sezona vám sedla výjimečně. Vybojoval jste postup do divize, stal jste se nejlepším střelcem krajského přeboru a navíc jste dokončil vysokou školu. Hádám správně, že titul je ten nejcennější úspěch?
Určitě, proto jsem dělal úplně všechno.

Je nějaký sportovní úspěch, který by dokázal titul inženýra přebít?

To by musel být takový úspěch, který by mě zajistil do konce života. A to si nedokážu ani představit, takže by to bylo hrozně těžké (usmívá se). Nikdy jsem se neviděl v lize a nemaloval jsem si, že za fotbal budu brát velké peníze. Spíš mě baví hrát fotbal s kamarády. Jo, seřveme se, ale není tam takový tlak. Zajdeme na pivo a všechno probíhá v klidu.

Talentovaní fotbalisté to ale většinou mívají opačně. Vidí se právě v lize, na školu se vykašlou a pak mají problém, když vysněné fotbalové živobytí nedopadne…
Taky jich pár takových znám. Viděli se někde jinde, než potom skončili.

Vy jste ale titul vlastně ani nepotřeboval. Už v Letohradě jste se vydával za novináře a dělal jste se spoluhráči fiktivní rozhovory. Zkusil jste to už v Pardubicích?
Ono se to už tak strašně profláklo, že by mi to tady asi ani nikdo nesežral (usmívá se). Jsou tady kluci, kteří se mnou hráli v Letohradě a ti to moc dobře znají. Ani jsem to nezkoušel. Ale je fakt, že občas zkusím zavolat ve stylu dobrý večer, tady policie, ale už dlouho se mi nestalo, že by mi to někdo zbaštil.

Jak vás podobná věc vlastně napadla?
A víte, že ani nevím? Nějak jsme si řekli, že by to chtělo si udělat srandu z Valtyse (Jiřího Valty) a pana Frimla. Jejich nahrávky byly nejlepší. Prozradili toho hodně zajímavého. Zavzpomínali na svoje začátky a úspěchy. No, nasmáli jsme se.

Schytal jste to potom od nich?
Ne, to vůbec. Brali srandu. Navíc jsme si to nahrávali a pouštěli jsme si záznam na rozlučce. Jen škoda, že jsme si nenahráli Valtyse. Pan Friml se ale opravdu povedl.

Jaká byla největší perla vašich rozhovorů?
(usmívá se) Radši bych si tohle nechal pro sebe. Nemohl bych jim to udělat, že všechno pustím ven.

Ale uvědomujete si, jak jste mi komplikoval práci? Vždycky, když jsem volal do Letohradu, musel jsem vaše spoluhráče dlouho přesvědčovat, že nejsem vy…
(směje se) Jo, to jsem slyšel. Když jste volal Váňovi (Michal Vaniš), tak on mi říkal: „Ty jsi mi teď volal, co? Ale z jinýho čísla
. Nevěřím, že jsi to nebyl ty.“

Máte v zásobě ještě nějaké jiné vypečené kousky, nebo jste jenom expert přes telefony?
Abych řekl pravdu, tak nic jiného jsem nedělal. Ani ty telefonáty už nejsou tak časté. Asi jsem se už zklidnil (usměje se).