Jaroslav Dittrich se zase vrátil do ostrého zápasu. Po startu mezi tyčemi naskočil o týden později pro změnu do útoku. No a výsledek? Šest bodů na konto bysterského nováčka krajské I. B třídy a jenom další důkaz nezlomnosti tohoto veterána.    

Jak k tomu vůbec přišlo, že jste si zase nazul kopačky a nastoupil do mistráku?
Byla to víceméně náhoda, protože před zápasem proti Žichlínku vypadla ze sestavy naše brankářská jednička Honza Lánský. Klasickou dvojku v Bystrém nemáme, já tam trenérsky vypomáhám, takže jsme se domluvili, že zaskočím. Nebyl to pro mě zase takový problém, pořád se snažím udržovat a trénovat, ohebnost a pružnost jsem snad ještě úplně neztratil, takže jsem šel na věc.

Byl to pro vás gólmansky v nějakém směru složitý zápas? (Bystré zvítězilo v utkání hraném 27. září 5:1 – pozn. red.)
Právě, že jsem si ani moc nezachytal. Hlavně ve druhém poločase jsem se spíše jenom koukal. A to jsem ještě dostal hodně nešťastný gól, střelu z dálky mi spoluhráč „škrtnul“ a já na míč nedoskočil. Jinak jsme měli utkání po celou dobu pod kontrolou.

Uplynul týden a ve Sloupnici jste na poslední čtvrthodinu nastoupil pro změnu v útoku. A byla z toho zase výhra…
To byla také shoda okolností. Měli jsme totiž na tohle kolo hodně omluvených kluků, tak mi trenér před zápasem řekl, ať si s sebou vezmu pro jistotu věci, protože nám na lavičce skoro nikdo nezůstal. Šel jsem na hřiště v závěru utkání, kdy jsme bránili náš náskok, což se povedlo, takže vládla spokojenost.

„Právě, že jsem si ani moc nezachytal. Hlavně ve druhém poločase jsem se spíše jenom koukal. A to jsem ještě dostal hodně nešťastný gól, střelu z dálky mi spoluhráč „škrtnul“ a já na míč nedoskočil.“

Je pěkné, když o tom tak vyprávíte, ačkoli jste se loni s činnosti oficiálně loučil…
Je pravda, že jsem vloni v létě uspořádal benefiční zápas Poličky proti Bystrému. První poločas jsem odehrál za jeden tým v útoku, druhý za „soupeře“ odchytal, dal jsem si dva góly a byl především rád, že se celá akce povedla. Říkal jsem si tehdy, že to nebudu více protahovat a do té šedesátky mi to stačilo, ale pořád se rád proběhnu…

Kromě fotbalu jste dlouhá léta neodmyslitelně spjat také s poličskými sálovkáři, s nimiž jste dobyl řady úspěchů a ještě v uplynulé sezoně jste si za Novabrik zahrál, že?
Ano, na jeden turnaj celostátní ligy jsem s nimi odjel, ale to byla výjimka, jinak se na ně chodím pouze koukat. Tady šlo o to, že klukům před turnajem vypadli všichni dostupní gólmani, tak mě poprosili o pomoc, což jsem jim samozřejmě neodmítl.

Určitě jste do mistrovského zápasu I. B třídy nenaskočil jenom tak z nicnedělání. Jak se udržujete stále v kondici?
Rád jsem chodíval běhat, ale to jsem nyní musel hodně omezit kvůli potížím s kyčlemi. Alespoň jednou týdně jsem se snažil trénovat v Poličce, cvičím v rámci možností také doma a navíc jsem začal daleko častěji jezdit na kole. Tím spíše v současné nešťastné době, kdy jsou společné tréninky nemožné a každý hledá nějaký způsob, jak se hýbat. Je potřeba si hlídat váhu… Je velká škoda, že soutěže na podzim skončily, uvidíme, co bude dál.

S jakými se setkáváte reakcemi od okolí, od diváků? Zatleskají, nebo vám někdo řekne: „Co tam ještě lezeš“?
Někdy zaslechnu i nevraživá slova, ale častější jsou reakce, kdy lidé ocení, že i v těchto letech jsem pořád ještě schopen podat výkon na určité úrovni. Musím říci, že mě potěší, když přijdou protihráči a řeknou mi nějaké to uznalé slovo. Tak jako naposledy hráči ze Žichlínku.

Předpokládám, že také na jaře, pokud se fotbalový život vrátí do normálu, bude existovat šance, že vás diváci zase uvidí na zeleném pažitu.
Měl bych v Bystrém dál fungovat, budu se snažit udržet v takové kondici, abych byl schopen a připraven zaskočit, pokud to tým bude potřebovat. Snad mohu jako perličku uvést, že během podzimu se mě ptal trenér Poličky Mirek Kovář, jestli bych mu nepomohl, když měl značné problémy se sestavou. Ale jsem nyní hráčem Bystrého, takže to pochopitelně nebylo možné.

A jestli si zahrajete v útoku, nebo se postavíte mezi tři tyče, to je vám zřejmě jedno?
V kariéře jsem si vyzkoušel všechny posty, ale v poslední době chodím nejraději do útoku. Ono když tam něco pokazím, tak se ještě relativně nic neděje a pořád je tam někdo, kdo to může napravit…