Nešlo o výsledek, ale o možnost navštívit zázemí prvoligového týmu, postavit se na hřišti proti hráčům, které všichni známe třeba z evropských pohárů. To všechno se hráčům nejlepšího týmu III. třídy chrudimského regionu podařilo.

Tatran Hrochův Týnec vstřelil Bolce dva góly, oba dal Michael Polnický (28 let). Oba padly díky týmové práci Tatranu, to hned po utkání Polnický zdůraznil. Fakt je, že jeho zápis už v historii zůstane.

Je rodilý Chrudimák a v Chrudimi žije. V Chrudimi začal s fotbalem v AFK, protože tam chodili všichni jeho kamarádi a spolužáci. Když si uvědomil, že ve starších žácích nebude dostávat moc příležitostí hrát, protože tenkrát odmítl přejít do sportovní fotbalové třídy, v klubu skončil a přešel do Slatiňan, kde strávil dalších osm let.

Ilustrační foto.
Informace a sportovní program na prodloužený víkend

A proč jste odmítl přejít do fotbalové třídy? Rodiče byli proti?
„Ne. Já jsem o tom ani tenkrát moc nepřemýšlel. Fotbal mě bavil, ale nechtělo se mi opustit školu, kde jsem byl zvyklý a hlavně, kde jsem měl spolužáky od první třídy. Ti by mě hodně chyběli. Tak jsem řekl ne. Nemohl jsem tudíž chodit na všechny tréninky a najednou bylo jasné, že už nebudu hrát zápasy.“

A vy jste nechtěl být profesionální fotbalista?
„Chtěl. Všichni jsme tenkrát chtěli hrát profesionální fotbal. Někdo za Spartu, někdo za Slávii, ale já měl od začátku jenom jeden tým, kterému fandím dodnes – FC Liverpool.“

Nelitujete toho, že jste do té sportovní třídy nešel?
„Asi to chyba byla, ale na druhou stranu, kdo ví? Kdyby mě tenkrát třeba mí rodiče ke sportu vedli tak, jak to vídáme dnes, asi bych do té školy šel, hrál bych a třeba bych se dostal někam dál. Asi ne nikam daleko, ale zkusil bych to. Je to těžké to dnes hodnotit. Já na druhou stranu nikdy nelitoval toho, že jsem zůstal a šel jinou cestou.“

Já vás z téhle otázky jen tak nepustím. Myslíte si, že ty děti, které absolvovaly sportovní školu a hrály fotbal na jiné úrovni než vy, dnes umí fotbal lépe než vy? Umí toho víc? Můžete proti nim dnes hrát?
„Nemyslím, že by ti hráči uměli fotbal dnes o mnoho víc než já. Ale na druhou stranu ti, kteří se mu věnovali víc, a kteří mají dar toho, že jim to jde, asi…“

…já vás přeruším. Mně nejde o výjimečně talentované fotbalisty. Mně jde o to, jestli ti druzí, ti normální, vás nějak šíleně předběhli, že nastala doba, kdy jste pocítil, že na ně nemáte. Anebo jste si spíše řekl – no, žili jiný život, ale nakonec toho stejně neumějí víc než já.
„Myslím si, že určitě toho neumějí víc než já nebo jiní hráči, kteří šli stejnou cestou. Jediné co je, že trénovali třikrát čtyřikrát týdně, ale určitě nejsou lepší než my.“

Jen ten fotbalový trénink vám chybí…
„Nechybí. My jsme tenkrát dělali spoustu sportů, hráli jsme hokej, hokejbal, basketbal, florbal. Hráli jsme všechno.“

Z Chrudimi jste přestoupil do Slatiňan. Bylo vám to tenkrát líto? Měl jste pocit, že něco končí?
„Ne, líto je mi to asi teď, ale tenkrát ne. Nevadilo mi to, navíc ve Slatiňanech byla tenkrát superparta, takže si myslím, že to tak mělo být.“

Ilustrační foto
Dušan Salfický na ledě na bruslích a v gólmanském

Ve Slatiňanech jste musel být až někdy do dvaceti let, pokud počítám správně.
„Prošel jsem tam žáky, dorost a ještě jako dorostenec jsem začal jezdit s áčkem. Pak tam začali chodit jiní hráči, z vyšších soutěží, takže jsem asi dva roky hrál za béčko, stejnou soutěž jako teď v Hrochově Týnci. Pak najednou nastala doba, že jsme začali postupně jeden za druhým Slatiňany opouštět. Už si to nepamatuji přesně, ale bylo nás pět šest a Jakub Šedivý měl nějaké kontakty do Hrochova Týnce, tak jsme tam odešli všichni.“

Ta známá Hrošárna je pro vás dnes jen možnost někde hrát nebo už je to váš klub?
„Já přišel do Slatiňan jako žák, nic moc jsem tam nakonec nedokázal, zatímco tady už hrajeme dlouho, mám v Hrochově Týnci kamarády, funguje nám to s vedením klubu, fanoušci nás znají. Myslím, že ani nehrajeme tak špatně, takže jsem tady už dávno doma.“

Vy jste vyhráli podzimní část a máte slušný náskok před druhým v tabulce. Jak vnímáte význam fotbalu v takovém městě jako je Hrochův Týnec?
„Určitě je to tam sport číslo jedna, ale cítíme se spoluhráči, že je škoda, že víc lidí nechodí na zápasy. Zdejší klub hrával „A“ třídu, krajské soutěže, ale postupně se to rozpadlo. Cítíme, že na nás teď je, abychom to vrátili alespoň trochu zpátky, abychom postoupili. Myslím, že jsme to fanouškům ukázali, pociťujeme zvyšující se zájem o náš fotbal. Teď jsme k tomu přidali výhry v Kopeme za fotbal a uspěli jsme i v další soutěži, takže se tady objeví na našem tréninku zástupci brněnské Zbrojovky, což bude pro fanoušky taky zajímavé. Myslím, že to jde tou správnou cestou.“

Já vím, že váš „vyhraný“ zápas na Bolce je marketingová akce, ale přece jen – postavili se proti vám na hřišti hráči prvoligové úrovně, Marek Matějovský, brankář Vejmola, černý útočník Golgol Mebrahtu… To se hned tak každému hráči ze třetí okresní třídy nepodaří. Vy jste jim dal dvě branky. Bez nějakých velkých závěrů – bylo to alespoň trochu motivující?
„My jsme hned od prvního hvizdu viděli, co je to skutečný pohyb, co je to rychlost. Když ligu kritizujeme v televizi… Je to o něčem jiném. Moje dva góly byly vyloženě výsledkem týmové práce. Nemůžeme z toho dělat opravdu žádné závěry. Ale přece jen – ono to všechno zapadá do sebe. Najednou vidíme, že to, co jsme si letos na začátku roku řekli, že budeme mnohem víc trénovat, začíná nést ovoce. Chceme výš a uděláme pro to všechno.“

Myslíte, že vaše současné výsledky už zájem diváků probudily?
„Vždycky jde o výsledky a o umístění v tabulce. Takže když to takhle zůstane, doufáme, že na jaře a v létě, až bude hezké počasí, že diváci přijdou.“

Akce Kopeme za fotbal by k tomu mohla pomoci?
„Soutěžíme druhým rokem. Jde o vytočená piva, o lajky na facebooku, další body získáváme za fotky a videa, která sdílíme. A hlavní část bodů získáváme za to, jak hrajeme, kolik dáváme v zápasech gólů a kolik jich vyhráváme. Už z toho je jasné, že jde o společné dílo fotbalu a našich fanoušků.“