Začnu otázkou, kterou v televizi pokládají hercům. Vzpomenete si ze své advokátní praxe na “nějakou vtipnou historku z natáčení”?  
Právo není zrovna oborem, kde bychom se smíchy za břicho popadali. Je v podstatě nezáživné a suchopárné. Proto se my právníci většinou tváříme tak vážně až zarputile. 

A vtipná historka z natáčení? Tak to jste mě hned na začátku dostal! Jo, už jsem si vzpomněl a zmínil jsem to i ve své knize, konkrétně jde o nactiutrhání. Dnes se totiž roztrhl pytel s žalobami na ochranu osobnosti. Všichni jsme nějak přecitlivělí. Kdysi se na mě obrátil o právní pomoc jeden můj známý, proti kterému byla podána žaloba jen kvůli tomu, že jistého příslušníka ostrahy na vlakovém nádraží označil před dalšími čekajícím ve frontě na lístky jako „pikolíka“. Prostě skoro hrdelní zločin spáchal! Ale teď si uvědomuji, zda to lze vůbec považovat za vtipnou historku. Ono o právu se těžko vtipkuje. To už je lepší o právnících, o nichž koluje bezpočet vtipů. Jako například tento: „Jak poznáte, že právník lže? Pohybuje rty“.

V 90.letech jste se podílel na tvorbě zákona o cenných papírech. Tehdy vládla taková euforická, ale i dost divoká atmosféra… 
Tehdy jsem pracoval jako právník na nově vzniklé Pražské burze cenných papírů. A tak jsem byl vyslán do jakési legislativní rady vlády, abych tam pomohl při sestavení prvního zákona o cenných papírech. Abych pravdu řekl, o cenných papírech jsem toho moc nevěděl, protože jsme se to dříve za bolševika na právech moc neučili. Ale tehdy krátce po sametu vše běželo neuvěřitelně rychle, takže jsem problematiku rychle nastudoval a dělat potom ještě na úřadech chytrého. Tento zákon už neexistuje, zato já naštěstí stále žiji a pravidelně dýchám.

Vaši knihu ilustroval klasik české kresby Jiří Slíva. Jak jste se potkali?
Znali jsme se nějakou dobu jen tak od vidění, když jsme se setkávali v jedné pražské  galerii, kde on občas vystavoval. Vloni na jedné vernisáži jsme se opět setkali a já se mu svěřil, že píši eseje k různým právně-spirituálním tématům. Jeho to zaujalo a tak jsme se k mému velkému potěšení dohodli, že bychom mohli vydat společně knihu. A v létě došlo k jejímu vydání.

Patříte k těm nemnoha právníkům s širokými zájmy, které sahají k vážné hudbě a výtvarnému umění…
V šesti letech mě maminka dovedla do Lidušky a že budu  hrát na housle. Cvičil jsem a cvičil a chtěl na konzervatoř. Ale můj učitel na housle mě taktně naznačil, že toho talentu ve mně zase moc není, tak jsem šel raději na práva. Vřelý vztah ke klasické hudbě mně však zůstal až dodnes. Chodím na koncerty a opery doma i po Evropě. Dokonce jsem se seznámil s Janem Talichem, prasynovcem Václava Talicha, a mnoho let jsem se manažersky i sponzorsky podílel na aktivitách Talichova komorního orchestru.

Kromě toho mě zajímalo také výtvarné umění. Takže jsem celý život kupoval nějaké obrázky a seznámil jsem se takto s mnoha českými výtvarníky. Což mělo pro mě ještě další významný aspekt. Přátelit se s lidmi, kteří nebyli z právní branže, mělo v mém životě osvobozující a harmonizační účinek. Moje životní zájmy jsou prostě dost široké a sahají až k různým duchovním vlivům jako třeba buddhismus. I proto je moje knížka o propojení práva a spirituality.

Z knížky je ovšem též patrné, že máte kladný vztah k vínu… 
Kladný vztah k vínu? To je takové neutrální, až bezpohlavní vymezení vztahu! Hlásím, že já mám vřelý vztah k vínu! Mojí prarodiče měli vinohrady na Pálavě, já tam jezdil na prázdniny a měl možnost k práci na  vinici i k vínu čuchnout. A dnes tam jezdím stále, protože zásluhou Prozřetelnosti, sametové revoluce a moudrého zákonodárce jsem se přes restituce opět dostal k vlastnictví těchto vinohradů.  Nu a jak víme, vlastnictví dle ústavy nejen opravňuje, ale i zavazuje a o rodový majetek je třeba se holt starat. A jsem tomu rád. Pravidelným pitím vína a čtením mnoha knih o víně jsem si totiž uvědomil, že víno zajímavým způsobem propojuje právo a spiritualitu. Víc neprozradím, vše je v knize.

Vaše kniha je také upozorněním, že jsme si zvykli spoléhat se na právo, že nám přinese spravedlnost, že nás zachrání. A že nám z toho důvodu právo jaksi zaplevelilo životy, vymýšlí se stále nové a nové zákony. Jak byste poselství své knížky shrnul?
Kniha má sice ve svém podtitulu větu „aneb spásu v právu nenajdeš“, ale určitě jsem si při jejím psaní nekladl za cíl, abych čtenáře se zdviženým prstem o něčem poučoval. Možná že při jejím čtení lze posílit imunitu, ale jinak eseje nejsou určeny jako náhrada pestré stravy. Moje úvahy není třeba brát vždy úplně vážně. V žádném případě není jejich cílem dávat komukoliv nějaké rady, což právníci mají jinak dost ve zvyku. Je to jen příležitost zamyslet se nad kontextem zdánlivě neslučitelných věcí života. A pokusit se tak získat větší odstup od věcí vezdejších, které nás občas tíží.

Říkáte o sobě, že jste dnes dospěl do fáze pyžamového advokáta. Co to znamená?  
Tento pojem jsem si dovolil sám vymyslet. Samozřejmě připouštím, že i advokáti se na noc oblékají do pyžama, když uléhají do svých postelí. Jenže když ráno vstanou, nasnídají se, muži oholí a ženy advokátky se nakadeří, pyžamo vymění za oblek či kostým a takto vyrazí do svých kanceláří nebo přímo do soudních síní. Já však do kanceláře už nechodím, neb jsem ji zrušil a právo provozuji doma. A ani si občas pyžamo nesundám, když po snídani a vykonání různých ranních rituálů zasednu k počítači, abych tvořil právo.  To může trvat až do oběda. Proto pyžamový advokát.

A ještě něco. V české advokacii se advokátní stav neoficiálně dělí na tři skupiny, a to městští, luční a polní. Městští advokáti pracují ve větších městech, luční a polní advokáti v malých městech a vesnicích. Samozřejmě ti posledně jmenovaní nemají toto pojmenování moc rádi. No a já jsem tedy vymyslel další kategorii pro advokáta, který zůstává doma v teplíčku. Nakonec je pro klienta důležitější kvalita práce než to, v jakém oblečení advokát něco pro něj sepsal. Myslím, že nás, pyžamových advokátů, je více. Souvisí to jednak s covidem a trendem home officů. A co si budeme povídat, také s pokročilejším věkem.