"Babí," zavolal Modroušek, "povídej nám nějakou strašidelnou pohádku." "Babičko, pověz něco," přidal se i tatínek Hnědouš. A tak v celém domečku zhasli světlo, rozsvítili petrolejovou lampu, děda Šedivka přiložil do kamen, aby bylo teploučko, a babička začala vyprávět.

„Tak to jednou šel můj tatínek, váš pradědeček, děti, v noci do mlcálesa pro mlcáskové koření do mlcalky, kterou si dělal sám." "Jé, babi, a to se nebál?" zeptala se Růžovinka. "Jé,babi, to byla báječná a moc dobrá mlcalka, kterou děda vyráběl," dodal tatínek Hnědouš. "Psssst, nerušte," okřikla všechny maminka Zelenka, "a ty pokračuj, babi."

Andělé
Mlcáskové. Kapitola 6: Štědrý večer u Mlcásků

"A jak tak šel nočním mlcálesem a měsíček byl zrovna v úplňku, baňatý jako balónek, tu najednou slyší nějaké šustění. Takové šššš, šššš. Tak raději pro jistotu přidal do kroku a ještě si k tomu začal zpívat: Jednou v noci, mlcajdá, šel jsem lesem, mlcajdá. Za mnou pak strašidlák mlcasák, mlcajdá, mlcajdá.

Jak si tak prozpěvoval, tak už neslyšel žádné zvuky a došel až na mýtinku, kde rostlo kouzelné mlcáskové koření, které se musí trhat v noci a jen když je měsíček pěkně baňatý.

Když můj tatínek Šedivka, kterému se pro jeho oblibu v růžové barvě říkalo vlastně Růžovka, došel na mýtinku, přestal si zpívat, vyndal nůž, košíček položil na zem, a jakmile se ohnul pro první mlcáskovou bylinku, uslyšel to zase: "šššš, šššš". Tak se zvedl, pomaličku otočil a to, co uviděl, byla velká hrůza, taková hrůza, že mu od samého strachu zbělela mlcásková anténka, kterou máme my – mlcáskové – na hlavách.

Všude kolem dokola byli malí ohniví mlcásové a …" "Tatííí, tatííí," zatahal tatínka za rukáv Modroušek, "já se bojíím." "Ale Modroušku, neboj se, uvidíš, že pohádka dopadne dobře," řekla honem maminka Zelenka. "Já se nebojím o pradědečka, ale že venku lítají zlí ohniví mlcásové."

O Žlutěnce
Speciál Deníku: Pište pohádky

Všichni běželi k oknu, a opravdu. Za oknem rejdil snad milion ohnivých jisker, které padaly z nebe na zem. "Zle je, zle, honem všichni ven," vykřikl děda Šedivka, a tak všichni, jak byli už v nočních košilkách, vyběhli ven a co neviděli? Z komína mlcáskového domečku se valil kouř a šlehaly plameny a jiskry, které zlověstně padaly na zem. To totiž dědeček Šedivka moc přiložil do kamen a v komíně pak chytly saze.

Naštěstí se nic nestalo, ani mlcáskový domeček neshořel, jen maminka hubovala, že jí mohl uhořet úplně nový kožíšek, co ho dostala k Vánocům. A jak to dopadlo s dědou Růžovkou? Inu, taky dobře, ta světélka, která kolem něj v noci v mlcálese tančila, byli svatojánští broučci, a takové to "šššš" – tak to si zpívá noční les.

Pohádkový příběh Mlcáskové nám do našeho speciálu Pište pohádky zaslala paní Žofie Zejdová. Hlavní hrdinové příběhů jsou Modroušek a Růžovinka Mlcáskové.

Mlcáskové jsou vlastně barevné tkaničky z bot, které si žijí ve svém mlcáskovém světě. „Kdysi jsme tento pohádkový svět vymysleli s mou dcerou a teď do něj chci pozvat nejen svého vnoučka Toníčka, ale i všechny ostatní děti,“ vysvětluje Žofie Zejdová.

V příštím díle se dozvíte, jaké Modroušek chytračil a nakonec měl celou noc plné ruce práce. O mlsáccích si s dětmi na našem webu můžete číst zase zítra!

Autor: Žofie Zejdová