O Žlutěnce. Kapitola 13: Doktorka kosice

Kosice prohlédla Nejstaršího a sdělila, že žádné vážné poranění nemá, ale má teplotu. „A není to z té kaluže vody, neuměl se otřepat?“ zvolala Žlutěnka. „Mohlo by být,“ pokývala hlavou doktorka kosice: „První koupání?“ otázala se. „Ano dnes měli první koupání.“

Kosice pokývala hlavou a řekla: „Tak jak tak, držte jej několik dní nehybného v teple hnízda a dávejte květ bezu a podbělu a ať má v zobáku žebříček. A poproste včelky o med. A vůbec nejlepší je nektar od včel i z jitrocele. A já letím, je pozdě. Dobrou noc.“

Sýkorky poděkovaly, rozloučily se a doktorka kosice odletěla. Modráček ji část cesty letěl odprovodit.

Starost o člověčího kluka

Žlutěnka ptáčatům sdělila, že Fialenka s Hvězdičkou budou teď spávat v hnízdě níže. Obě ptáčátka byla nadšená, že budou samostatně v hnízdě, které patřívalo taťkovi. Ptačí holky se uvelebily v novostarém.

Fialenka zavřela očka a zeptala se: „Můžeš usnout? Já nemůžu. Přemýšlím, Hvězdičko, nad tím, co myslel bráška tím, že když ho štěňátko olizovalo a holčička pak plakala, tak to bylo slané.“ „To nevím, já nemůžu usnout proto, že je Nejstarší nemocný a proto, že tu nevidím, kvůli téhle té větvi nad námi, na měsíc. Ale víš co Fialenko?“ „Co Hvězdičko?“

„Ten malý chlapec se taky čachtal v kaluži, až měl mokré nohy a vůbec se neotřepal. Je také nemocný?“ „To já nevím. Proč?“ „Hvězdičko, pojďme se tam podívat. Svítí se v okně.“

„Teď? Vždyť už je tma. A po tmě ven z hnízda nesmíme. Byl by jen další průšvih. Ten Nejstaršího dnes stačí až, až. A v létání zdatná moc nejsi. A potmě přistát na parapetu, to určitě není jen tak. A vůbec, už spi! Dobrou noc.“

Speciál Deníku: Pište pohádky

Po chvíli slyšela, že Fialenka spí. Slyšela také, jak se vrátil otec Modráček do hnízda nad nimi. Přitulila se ke své sestře, aby jí bylo tepleji. Usnout stále nemohla. Vyletěla na větev, která jí bránila ve výhledu. „Měsíci, poletím se tam podívat, posviť mi, prosím, na parapet okna.“ Měsíc posvítil Hvězdičce na cestu a ona krásně přistála u dětského pokoje. Dívala se do okna, co se tam děje, proč se tak pozdě ještě svítí.

Chlapeček seděl na posteli, maminka mu dávala napít a pak mu vkládala něco pod paži. „Co to je?“ ptala se sama sebe Hvězdička. „Na pití to byl zřejmě nektar, ale to pod paží? Měsíci, víš, co mu dávala pod ruku?“ Měsíc posvítil do okna. Matka chlapce mu tu věc zrovna vyndávala, dívala se na to, pokyvovala hlavou. Chlapeček uviděl v okně sýkorku, ukázal na ní. Hvězdička se polekala a odletěla zpět na strom.

Měsíc posvítil na nový, malý stromek na zahradě. „Jo ty myslíš, že to byla větvička! Malý klacík?“ Rozletěla se ke stromku. Zobáčkem odklovla malinkou větvičku, uchopila ji do zobáčku a letěla k hnízdu, kde spal s rodiči bráška. Potichounku vhupla dovnitř, nadzvedla bráškovi křidélko a vložila větvičku pod něj. „Tak a je to. Děkuji Měsíci za pomoc a radu. Už letím do svého pelíšku spát. Dobrou noc Měsíci, dobrou noc hvězdičky!“

Podivné setkání

Koukla ještě jednou na malý stromeček a v tom uviděla za ním na stromě veliké, kulaté oči. Těch si předtím nevšimla. Vylezla z hnízda, sedla na okraj větvě a mžourala do tmy. Oči tam chvíli byly, pak zas nebyly. „Co jen to může být? A nemyslel měsíc tohle. Je to na stromě nahoře. Bude to pták. Ale tak velké oči? Bude to velikánský pták.“

Hvězdička se sice bála, přesto slétla s domovského stromu. Zakroužila nad těma očima, aby poznala, copak to je. „ Co ty mrňousi, cože nespíš? Sýkorečky nejsou noční ptáci. Pročpak poletuješ v noci a ne ve dne?“ ozvalo se ze stromu.

Měsíc povylezl zpoza mraku, přidal více záře, aby viděl co se děje. Hvězdička uviděla poprvé tak obrovského ptáka s velkýma očima. Úžasem otevřela zobáček. „Jejdánky ty jsi ale obrovský pták! Dobrý večer, jak tobě říkají? A proč máš tak velké oči? A proč ty v noci nespíš?“

Pták několikrát zamrkal kulatýma očima a odpověděl: „Ty jsi zvědavé stvořeníčko. Já jsem sova, noční pták, proto mám velké oči. Pro tebe velké, pro tebe obrovské, jelikož jsi prcek malinkatý. Přiletělas ze zvědavosti? Nebo pro radu? Oddávala jsem tvé rodiče, tak se ptej, na co potřebuješ.“

„Ukázal tady měsíc, tak jsem přiletěla.“ „Měsíc neukazuje jen tak, je starší než já, je moudřejší než já. Už když jsem se vylíhla, na obloze svítil. Když se vylíhla má matka, na obloze svítil. Když se vylíhla matka mé matky, na obloze svítil. Už když se vylíhla matka matky mé matky, na obloze svítil. Když se vylíhla pramatka mé pramatky…“

„Já vím,“ skočila jí do řeči Hvězdička, „už na obloze svítil.“ „Nevíš,“ houkla sova. „Ani já to nevím, jelikož s tou jsem nikdy nehovořila. Sešla stářím, když jsem byla ve vajíčku. Mé prapramatce jsem přiletěla ulovit myš. A ty mě tady zdržuješ. Měsíc zachází, honem leť spát! A byl to teploměr.“

O Žlutěnce. Kapitola 12: Koupání

Hvězdičce nezbylo nic jiného, než odletět do hnízda. Sotva tam hupla, ihned usnula. Příští den ráno slétla rodinka bez Nejstaršího na snídani. Toho létali krmit rodiče. I včelky přispěli svým nektarem. Nejstaršímu velmi chutnal. A jelikož některý byl z makových květů, prospal pak celý den. Klacík z podpaží ráno vypadnul do hnízda.

Při úklidu jej Žlutěnka vyhodila se slovy: „Co za harampádí ten kluk nosí do hnízda.“ Holky bráškovi také sem tam něco přinesly k sezobnutí. Našly v trávě pár zrníček ze včerejška: „Když tak trpíš, tak ti náleží zůstatek.“ A Nejstarší si na nich skutečně pochutnal.

Hvězdička si vzpomněla na noční událost a zeptala se brášky: „Kde máš teploměr?“ „Co?“ otázal se. „Teploměr. Pod křídlem,“ odpověděla Hvězdička. Nejstarší nadzvednul obě křidélka. „Fuj! Nic tam nemáš. Měl si ho pod křídlem. Až ho najdeš, tak ho z hnízda vyhoď! Bude beztak nepoužitelný.“ „Co? A jak vypadá teploměr?“

„Teploměr je to jen pod křídlem, jinak je to malý klacík. A měl by ses vykoupat! Páchneš!“ „Mamka říkala, že je to dobře, nemoc ustupuje, a že to mám z koupání!“ „Neuměl se otřepat,“ říkala včera. Ještě, že spíme s Fialkou jinde.“ A odletěly poletovat po zahradě.

Sýkoří parádnice by chtěly věneček

Přes noc rozkvetly kopretiny. Jejich hlavičky krásně vykukovaly z vysoké trávy. Ptačí holky byly nadšené. Poletovaly okolo nich. Fialka se zeptala: „Zdali umí malá holčička plést věneček? Z pampelišek ho nepletla, možná jej uplete z kopretin?“ „Možná uplete i pro nás,“ odpověděla Hvězdička. „Úplně z těch mrňavých.“

Zobaly si potravu a očekávaly, kdy přijdou děti ven. „Ale co když, chlapeček nemůže z hnízda?“ namítla Fialka. „Počkej, podívám se.“ Hvězdička přistála na parapetu dětského pokoje. „Leží v posteli! Jen chlapec, holčička není vidět!“ volala na Fialku sedící na větvi stromu. Chvíli ještě nakukovala a pak slétla za sestrou. Společně čekaly.

Očekávaný okamžik nastal. Holčička vyšla ven. „Jé, to je krása,“ zvolala a začala trhat bílé květy. Když měla plnou náruč, začala plést věneček. „Ten nám nebude! Musíš z malinkých!“ volala na ni Fialka. „To není pro nás. Je obrovský,“ podotkla Hvězdička. Ptačí holky slétly do trávy poblíž holčičky. „Z těchto, z těchto,“ volaly a klovaly do sedmikrásek.

Holčička si jich nevšímala, byla zaujatá pletením věnečku. Když ho dopletla a nasadila na hlavu, ptačí holky začaly volat: „Krása, slušivý, teď nám!“ Holčička začala trhat sedmikrásky a plést z nich malinké věnečky. „Jo ty nám budou, děkujeme,“ volaly nadšeně holky. Trpělivě čekaly v trávě.

O Žlutěnce. Kapitola 6: Jarní nesnáze a nečekané pátrání

Jakmile byly dva upletené, ozvala se Fialka. „Můžu si už jeden vzít?“ „Ještě plete, nevidíš?“ napomínala ji Hvězdička. „Pro Nejstaršího? Myslíš, že ho bude nosit?“ tázala se udivená Fialka. „Ne, přeci pro mamku!“ „V tom případě by měl být o něco větší,“ namítla Fialka. „ Už je také hotový, už nám je dá!“ volaly nadšeně obě a přihopkaly k nohám holčičky.

Když dopletla třetí, začala ho zkoušet na prstě. Hvězdička s Fialkou vykulily kukadla a zapískly: „Poletí do teplých krajin.“ Fialka na nic načekala, vběhla dívence na sukně a do zobáčku popadla malinký věneček. „Já potřebuji taky!“zvolala Hvězdička a následovala svou sestru.

Obě odletěly s věnečky na strom. „No tohle, já nevěděla, že se i ptáci parádí!“ divila se se smíchem dívenka ptáky. Sundala s prstu květinový výtvor, položila ho na trávu, poodešla kousek dál a čekala, co bude.

Radost a tajemství

Ptačí holky přilétly do hnízda a hned si daly věnečky na hlavu. Z horního hnízda na ně Nejstarší volal: „Vy jste jí je šlohly! Straky jedny! Na trávu dává další, ten bude můj! Zaleťte mi prosím, pro něj!“ „Budeš ho nosit? A už ti nevadí, že jsme dělaly straky?“ Letěly na trávu pro věneček.

Dívenka, když je uviděla, začala tleskat a volat na ně: „Sluší vám, moc vám sluší.“ Holky se polekaly a věneček zůstal dole. Modráček přiletěl v tu chvíli do hnízda podívat se, co marod dělá. „Tati, kde je mamka? Mám pro mamku květinový věneček, ale je dole na trávě.“ Modráček kouknul na trávu a pousmál se: „Je pěkný. Holky mají taky takové. A chceš jí ho na hlavě podržet, než přiletí?“ „Ano!“ vykřikl nadšený Nejstarší. „Tak já pro něj letím.“

Video: Pro dobroty si přiletěly koňadry i stehlík

Tatínek slétl dolu na trávu. Holčička stále stála opodál a sledovala věneček. Věděla už, že tleskat nesmí, že musí jen tak nehybně stát. Viděla, že ptáček slétl na trávu, rozhlíží se, bere do zobáčku její květinový prstýnek a odlétá s ním na strom do hnízda. „Kolik parádnic tady je? Ještě upletu další.“ Natrhala další sedmikrásky a pletla věnečky.

Poté položila další tři do trávy. To už se vrátila Žlutěnka s včelkami, které nesly med pro Nejstaršího. „Pěkně Ti to sluší synku.“ „Ten je pro tebe, mami. Já ti jej jen držím.“ „A ty bys věneček nechtěl, v trávě ještě jsou…“ „Tak jo, a nevadí, že jsem kluk?“ „Kdepak! Vypij si nektárek s medem. Jsem ráda, že je ti už lépe. Zítra ráno se budeš moci koupat a pak letět ven.“

Mezitím ptačí holky slétly do trávy pro zbývající věnečky a přilétly s nimi do vrchního hnízda. Položily je opatrně na okraj, aby se nepoškodily. Žlutěnka jim sdělila, že zítra budou venku všichni, že zítra bude Nejstarší zdráv. „Teploměr zabral,“ pípla si pro sebe Hvězdička. „Byla to dobrá rada, Měsíci,“ zavolala nahoru.

„Jaká rada?“ otázala se jí Fialka. „To s tím teploměrem,“ odpověděla sestra. „Co?“ zeptala se opět Fialka „Ale, to by bylo na dlouho. Až někdy…“ a sestřička odletěla na jiný strom si sbírat potravu. „Tajnůstkářsko! A s kým to pořád nahoru mluvíš? A vůbec, já si udělám taky tajemství! A bude záhadnější, než máš ty! A vůbec!“ volala na Hvězdičku přes celou zahradu Fialenka.

„Tajemství!“ začaly bzučet včely. „Jaké tajemství? Jaké tajemství?“ volali motýli. „Cože?“ volal šneček z trávy. „Má tajemství!“ přiletěl šnekovi říci žluťásek. „Hvězdička má tajemství!“ přiletěl říci druhý. „Fialka bude mít také!“ přiletěl oznámit otakárek. „Ale neřekneme jaké!“

Šnek se tázavě podíval na motýly a zvolal: „Proč ne, proč bych to nemohl vědět?“ „Můžeš to vědět,“ volal otakárek. „Jaké tajemství?“ zeptal se spiklenecky šneček. „To my právě nevíme,“ odpověděli motýli najednou. „Tak od začátku a postupně,“ řekl šnek. „Co kdo má?“ „No přeci tajemství! Tajemství!“ odpověděli sborově a letěli pryč.

Přečtěte si pohádku O Žlutěnce. Kapitola 1: Zahrada

Celé příští dny si mohla ptáčata polétávat po zahradě. Vychutnávala si svobodu pohybu. Jednou ptáčata letěla doprava na strom, pak zase dopředu, pak doleva a zase nazpět. Velmi se jim létání líbilo. Větřík jim čechral chmýří na skráních, šimral pod ocáskem. Když vyletěla nad stromy, opatrně je vzal pod bříškem a poponášel kousek výš.

Když byla unavena, sedla si na strom a odpočívala. Potravu si sbírala už sama. Podívala se z blízka i na ostatní obyvatele zahrady, na pavoučky i šnečka. Doposud je vídávala jen ze stromu. Divila se, že jsou v daleko větší, než z dálky.

Při letu si všichni malí ptáčci prozpěvovali: „Křidélka svá roztažená, zahradou si přelétám. Ráda se dívám na ty květy, na nádheru pode mnou. Křidélka svá roztažená, zahradou si přelétám. Květy voní, orlíček zvoní, zahrado, ráda tě mám.“

Autor: Ludmila Sýkorová