U čtyř dubů, tří vrb, pod zelenou střechou – kapitola 16.

Jednou se Tydlík vzbudil, podíval se z okýnka a radostně zavolal: „Květinko, vílo moje milá, vstávej, nó, vstávej, venku sněží.“
„Jé, Tydlifonku, to je krása,“ řekla Květinka.
Oba tam stáli u okna a usmívali se, když vtom najednou kdosi zabouchal na dveře: „bum, bum, bum.“
„Hezké ráno,“ volal Tydlík, spěchal otevřít a ptal se: „Kdopak to k nám jde tak brzy zrána?“

„Brekekeke, brekekeke, to jsem já, Vrbička, otevři Tydlifoune, nnnebo tady zmrznu, no!“
„Pojď honem dál, Vrbičko,“ zvala ho víla Květinka a rychle začala zatápět v kamnech, aby mohla uvařit diviznový čaj.
Tydlík posadil Vrbičku na lavici u kamen, ale dal mu tam vědro s vodou, aby měl do čeho namáčet svůj fráček.
„Brekekeke, brekeke, tak mám pro vás velikánskou novinku, nebo už jste to slyšeli, brekeke?“

„Teda, zelenáči, co to s tebou dneska je, já ti vůbec nerozumím? O jaké novince jsme měli slyšet?“
„Tydlifonku, tak nech Vrbičku, ať si vypije teplý čaj a on nám to pak jistě poví,“ řekla Květinka.
Vrbička se nadechl a povídá: „Tak si představte, brekekeke, že z šenovského parku se chtějí odstěhovat všechna zvířátka. Brekekeke.“
„Jé, jejda a proč?“ zeptal se Tydlík.

U čtyř dubů, tří vrb, pod zelenou střechou – kapitola 15.

„A kdo ti to vlastně pověděl?“ honem se zeptala také víla Květinka.„Brekekeke, přišla s tím veverka Černilka, že prý v parku zase straší duch zámeckého pána.“„Jé, Vrbičko, ale přece ten straší u Volenského rybníka, né?“„Moje tetička Heřmanka mi vyprávěla,“ vložila se do řeči víla Květinka, „že kdysi v parku strašíval duch hradního pána, který v rytířském brnění vždy úderem půlnoci hodinu jezdil na svém ohnivém koni. Pak do něj jednou uhodil blesk a bylo tomu konec.“

„Brekekeke, no a všechna zvířátka – tesařík Piluna, slunéčko sedmitečné i teplomilné, strakapoud, hrdlička, kukačka, sýkorka, kos, brhlík, lejsek, veverka i zajíc, no, zkrátka všichni se ho bojí, a proto se rozhodli z parku odstěhovat.“
„To byl začátek konce krásného šenovského parku,“ povzdychl si skřítek Tydlifon „ale co s tím udělat, to tedy nevím,“ dodal.
„Neboj, Vrbičko,“ pohladila ho Květinka po zelených vláscích, „Tydlík určitě něco vymyslí. Teď běž domů, vezmi Rákosničce sušenou diviznu na čaj a zítra večer se stav.“

„Brekeke, no, dobrá tedy,“ řekl Vrbička a vydal se ke svému rybníčku Kačoku.
Tydlík s Květinkou si šli každý po své práci, a než šel večer Tydlík na šichtu, tak mu víla Květinka povídá: „Dávej pozor, Tydlifonku, abys mi nezapadl do sněhu, a dobře poslouchej, co si havíři povídají, obyčejně už také vědí, co se kde stalo. A tak se třeba taky něco dozvíš.“
Cestou do práce nebyla Tydlíkovi zima, ručičky mu totiž hřály rukavičky palčáky, které mu Květinka upletla. Zato Juzek jako obvykle spěchal, a tak se klepal zimou, až mu zuby cvakaly.

U čtyř dubů, tří vrb, pod zelenou střechou – kapitola 14.

„Moja baba mi pravila, oblyč se, bo tam zmarzněš a jo ech ju něposluchol,“ stěžoval si později Ferdovi.„Ty Juzek, pry zas v našim parku koľe kosťola jezdi na kuňu tyn strašok.“„Strašok? Ja ty mysliš tego rytiřa z našigo zamku, co go ta ďoucha proklela.“„Taci staři capi a taki glupoty vyklodajum,“ začali se jim smát ostatní havíři.

A tak se skřítek Tydlifonek už nic nového nedozvěděl. Doma to všechno pověděl víle Květince a sotva se trochu prospal, běžel ke Kačoku za vodníkem Vrbičkou.
Ten už Tydlíka vyhlížel a zdálky na něj volal: „Brekekeke, Tydlifoune, Tydlifoune, pojď honem. Mou Rákosničku něco napadlo. V šenovském parku stojí již takřka tři sta let buk červenolistý, a i když už to dávno není statný strom, ale „vetchý, shrbený stařeček,“ jistě vám poví, kdo a proč v parku straší.“
„Brekeke,“ řekl a usmál se na Rákosničku vodník Vrbička.

„Tak děkujeme,“ řekl Tydlík a cestou vyprávěl Vrbičkovi, co se dozvěděl od havířů na šachtě.
Než dorazili do šenovského parku, rozsvítilo se nebe tisícem jasných hvězdiček a začalo drobně sněžit. Sněhové vločky se tiše snášely k zemi a sníh křupal pod nohami. Když přišli do parku, tak je už z dálky zdravila veverka Černilka a taky je dovedla k stařičkému buku. Tydlík s Vrbičkou se chytili za ruce, buk objali a tiše poslouchali, co jim strom začal vyprávět.

U čtyř dubů, tří vrb, pod zelenou střechou – kapitola 13.

„V dávných dobách, kdy jsem byl ještě malý stromek, to tady vypadalo zcela jinak a jeden zámecký pán, který byl chrabrým rytířem, rád cestoval po světě a z každé cesty si donesl nějakou rostlinku, květinu nebo stromek a teď se zlobí, protože lidé mu chtějí vykácet jeho krásné stromy – ztepilé jasany, javory, habry a jilmy, a proto vždy úderem půlnoci na kostelní věži vyjíždí z hlubin zapomnění na tento náš svět, obhlíží své stromy a děsí všechnu zvěř,“ řekl buk a pak už nic, ani slovíčko více nepronesl.

Tydlík s Vrbičkou na sebe mrkli a šli se posadit na lavičku před kostel. Úderem půlnoci se náhle zjevil statný jezdec na ohnivém koni.
Skřítek Tydlifon se mu odvážně postavil do cesty, a když kůň zastavil, rytíř povídá: „Potrestám tě, drzý malý darebo, proč rušíš mou hodinu, tasím svůj meč, braň se.“

Jenže Tydlík žádný meč neměl, a tak se jen bezradně poškrábal ve vlasech.
To už však přispěchal na pomoc vodník Vrbička.
„Brekeke, mocný pane, podívej,“ a Vrbička třikrát zabafal ze své kouzelné fajfky, cosi řekl a najednou všechny, ale úplně všechny stromy a květiny rozkvetly těmi nejnádhernějšími květy s těmi nejpůvabnějšími barvami.

Taková to byla krása, že se usmířený rytíř usmál, pokynul na pozdrav a více se půlnočním parkem neproháněl. Také lidé, když šli na ranní mši a viděli sněhem „pocukrované“ rozkvetlé stromy, si řekli, že to je zázrak a že park kácet nebudou. A byla to taková krása, že se o ní ještě dlouho a dlouho potom vyprávělo. Zvířátka děkovala Tydlíkovi i Vrbičkovi, že jim zachránili domov, a ti dva se za ranních červánků vraceli domů, domů ke svým vílám.