Před pár dny skončilo mistrovství světa hráčů do dvaceti let. Naši junioři na něm prolomili první bariéru posledních třinácti let a dostali se do semifinále soutěže. Tam skončili přes Kanadu (2:7) jsme se do finále nedostali a proti USA (3:9) jsme bronzové medaile nezískali.

Zdánlivě tedy neúspěch. Já si to ale nemyslím.

Proč?

Tak třeba v Chrudimi nenajdete v mládežnických kategoriích tým (kromě těch zcela nejmladších), který by hrál pouze s chrudimskými hokejisty. Chrudimský hokejista je ten, který hraje od počátku jen v chrudimském klubu. Asi nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že ve Skutči a v Hlinsku je situace podobná.

NEMÁME DOST HRÁČŮ

Nemáme dost hráčů, abychom z nich mohli vybírat za pár let co nejkvalitnější do národních týmů. Anebo přesněji řečeno vybíráme hráče takových kvalit, kteří potom určují výslednou kvalitu národního týmu. Tím jsem eufemisticky vyjádřil pochybnosti o tom, že do nároďáků jsou vybíráni ti nejlepší.

Hokejový svaz teď dělá jednu náborovou akci za druhou. Výsledky se dosta vují a zejména v menších klubech se naplnily stavy hráčů. V Chrudimi je to třeba markantní a klub se přihlásil i do ligové (nejvyšší v ČR) soutěže mladších a starších žáků. V praxi to obnáší v podstatě držet dva týmy v každé kategorii. To má, podle mě, smysl.

Ale mám svoje výhrady k náborovému systému. Všechno to je o profesionálním sportu. Tím profesionálním mám na mysli způsob přístupu k věci. Myslím, že malí kluci mají moc tréninků na ledě a málo ledu pro sebe. Trenéři je pořád vodí jako loutky na špagátku. Chybí zima, chybí rybníky, chybí ulice. A hokej nic z toho nechce dětem dát. V každém americkém filmu (ale teď už jsem to viděl třeba v norském Sněhulákovi podle Jo Nesba) se jdou rodiče podívat na fotbalový (ve Sněhulákovi je to právě hokej!) zápas syna nebo dcery do normálního parku. A děti to tam mydlí hlava nehlava.

Pokud hokej nepochopí, že musí děti nechat být jim samotným napospas, nikdy se nezvedne počet dětí v hokeji. Ne každý kluk vydrží trenérskou disciplinu. Trenér zvýší hlas a kluk se poleká. Bodejť ne. A během pár měsíců na hokej rezignuje. Když se komukoliv budou klepat pastelky (ruce) strachy, kličku se nenaučí. A pokud tu kličku nebude opakovat deset tisíckrát (to není hausnumero), stereotyp nebude fungovat.

A teď bychom se mohli pustit do statistiky a hry s čísly. Vybral jsem jen jako příklad šestici „nejsilnějších“ hokejových zemí. Ale když se podíváte na další země, budete šokovaní hlavně poměrem všech registrovaných hráčů vůči mladým.

A TEĎ ČÍSLA…

A teď tedy trochu čísel:

Kanada: 35,362.905 obyvatel, celkem 631.295 registrovaných hráčů, z toho 442.163 mládežníků. 3.300 hal, 5.000 venkovních hřišť. Finsko: 5,498.211 obyvatel, 76.387 hráčů, 39.216 mládežníků, 268 hal, 38 venkovních hřišť. Švédsko: 9,880.604 obyvatel, 63.901 hráčů, 42.081 mládežníků, 356 hal, 136 venkovních hřišť. USA: 323,995.528 obyvatel, 555.935 hráčů, 322.003 mládežníků, 1.535 hal, 1.000 venkovních hřišť. Rusko: 142,355.415 obyvatel, 105.059 hráčů, 88.442 mládežníků, 560 hal, 2.583 venkovních hřišť. ČR: 10,644.842 obyvatel, celkem 113.425 hráčů (!) z toho 26.999 mládežníků (!), 198 hal, 8 venkovních hřišť.

Schválně jsem to napsal všechno hustě za sebou, abyste se museli pořádně soustředit na informace.

Nevím, čím začít. Tak třeba skončit s mýtem, z jakého množství hráčů vybírají Rusové! Mají méně registrovaných hráčů, než my! Ale já se ptám: jak je možné, že ze stotisícové základny je více než 88 tisíc mladých hráčů? U nás je to přesně naopak.

Kanada je přes obyvatele asi tři a půl krát větší než ČR. Teď už si vezměte kalkulačku sami a propočítejte poměry. Kanadské číslo 442.163 mladých hráčů je ukrutné. Doufám, že cítíte sami tu sílu výběru. A to si nedovedu představit řeči o snížení počtu týmů extraligy juniorů (cha, cha). Finů je polovina a mají 1,35 krát víc krytých hal. Teď si spočítejte třeba poměr hal na jednotlivce. V Kanadě je na jednu halu 10.716 obyvatel. U nás je jedna hala na 53.030 obyvatel. A to nepočítám jinou skutečnost, že v Kanadě mají ještě 5.000 venkovních hřišť. Stálo by za to zjistit, kolik kluků ze současné kanadské dvacítky hrálo relativně pravidelně na venkovních hřištích. Tenhle údaj je asi dost důležitý. Právě pro tu herní čipernost. Ve Švédsku připadá na jednu halu 27.755 obyvatel. Téměř o polovinu méně než u nás.

Myslím, že byste našli i jiné souvislosti, které jsem nezmínil a na které jsem ani nepřišel.