Vzpomínky na zlaté Nagano. Osudné zranění Prospala, Čechmánek nemá medaili

Václav Prospal: Trpké vzpomínky na osudné zranění

Mohl tam být s nimi, místo toho sledoval Václav Prospal zlaté naganské tažení českých hokejistů jen na dálku. Tehdy dvaadvacetiletý forvard, jehož kariéra v NHL nabírala raketové tempo, přitom nescházel v původní osmičce nominovaných. Ivan Hlinka s ním počítal. „Z toho jsem měl velkou radost a byl jsem na to náležitě pyšný,“ neskrývá hrdý Jihočech. Jenže pouhých 14 dnů před olympiádou v Naganu přišel nešťastný moment při utkání v Ottawě a Prospal si zlomil kotník.

Bylo po olympiádě. „Přišel jsem tak o historický úspěch našeho hokeje. Na druhou stranu nikde není napsáno, že bych to tam třeba nezkazil a nevyhráli bychom,“ hořce se pousměje. „Pro mě osobně jsou to pořád trpké vzpomínky, ale pro český hokej se jednalo o fantastický úspěch,“ zdůrazní. Že nemá zlato z Nagana, mrzí Prospala dodnes. „Asi to tak ale mělo být. Celá moje hokejové cesta byla hodně trnitá a tento moment byl její součástí,“ připustí centr, který nakonec v NHL odehrál přes 1100 zápasů a stal se dvakrát mistrem světa.

David Moravec: Ukradli mu památeční prsten

David Moravec.Zdroj: Deník/Lukáš Kaboň

Tehdy pětadvacetiletý útočník Vítkovic byl jedním z mála hráčů z Evropy, kteří se dostali až do konečné nominace trenéra Ivana Hlinky. Nagano bylo pro Davida Moravce hokejovou maturitou. „Pro mě to byla obrovská škola, zážitek i čest být součástí tohoto týmu,“ vyznal se Moravec, který od čtvrtfinále chodil na led vždy ob střídání. „Ono to nějak vyplynulo ze situace, Jarda Jágr totiž nastupoval ve dvou formacích. Týmu to ale pomohlo, což bylo to hlavní,“ dodal. Nevzpomíná jen na hokej, ale i na dění okolo, třeba na fandění stříbrné běžkařce Kateřině Neumannové.

A zapomenout se samozřejmě nedá na bohatýrský návrat do vlasti. „Cestu si pamatuji ne úplně čistě, ale pamatuji. Bylo to velice divoké,“ usmívá se Moravec. „Oslavovali jsme, skákali. Až mezi nás přišel pan Jirmus (pilot letadla), který nás nabádal, abychom neskákali pravidelně, pak by letadlo mohlo mít problém. Když v něm třicet lidí skákalo, nebyla to legrace,“ směje se. Velký příběh zažil Moravec i s památečním prstenem, které nechal vyrobit Jiří Šlégr, a rok po olympiádě mu byl v Opavě ukraden. O deset let později, v době působení v Třinci, dostal možnost ho získat zpět. „Stalo se to po nějaké oslavě. Moc jsem tomu ze začátku nevěřil, ale prostě mi to nedalo a šel jsem po stopě. Nakonec jsem si prsten za dvacet tisíc koupil zpátky,“ uvedl Moravec.

Martin Zaťovič: Výměny kartiček a třída u televize

Martin ZaťovičZdroj: Jan Pořízek

Hokejová Základní škola Želatovská v Přerově byla v ty dny byla ještě o něco „hokejovější“ než obvykle. Čtvrtfinále proti USA a semifinále s Kanadou zastavily ráno během pracovních dnů dění po celé republice, otevírala (nebo nezavírala) restaurační zařízení a třeba ve školách se neučilo. Všichni sledovali postup českého týmu až do finále. V Přerově tehdy rostl jeden hokejový talent, oslavil třináct let a jako osmák v hokejové třídě prožíval největší triumf českého kolektivního sportu. To ještě Martin Zaťovič netušil, že jednou bude národ u obrazovek fandit i jemu. „Zápasy, které byly v rozumný čas, jsme vždy sledovali ve škole. Celá třída jsme byli u televize. Neměli jsme hodinu a dívali se na zápas,“ zavzpomínal dnes 38letý kapitán Komety Brno.

Olympiáda za účasti nejzářivějších hvězd byla pro začínající hráče doslova svátkem. „Jo, jo. Hrála tam všechna esa, která jsme žrali a znali z NHL. Sbírali jsme jejich kartičky. Pak je vyměňovali o sto šest,“ zalovil útočník v paměti. Když od Nagana 1998 uběhlo patnáct let, Martin Zaťovič se při své první účasti na mistrovství světa potkal v jednom týmu s tím největším dětským idolem ze školní lavice – Jaromírem Jágrem. „Je to fakt divné. Ještě když teď navíc proti němu i hraju. To nejde vymyslet,“ kroutí přerovský odchovanec hlavou. „Když se potkáme, normálně se pobavíme. Je to neuvěřitelné, co dokázal a do kolika let hraje. Je to unikát a takových už moc nebude,“ má jasno Zaťovič.

Otakar Vejvoda: Místo olympiády operace a konec kariéry

Otakar Vejvoda (vpravo).Zdroj: Antonín Vydra

V roce 1996 byl u historicky prvního zlata z mistrovství světa a se svými spoluhráči z Vídně nastartoval zlatou éru českého hokeje. Útočník Otakar Vejvoda mladší po boku Pavla Patery a Martina Procházky se svou „Blue Line“ zářil. Dokonce byl v hledáčku Ivana Hlinky pro nominaci na olympijské hry v Naganu, jenže ještě předtím mu vleklé zdravotní problémy prakticky ukončily skvěle rozjetou kariéru. „Já měl takové bolesti, že jsem byl rád, že jsem byl rád,“ říká Vejvoda.

V době největšího triumfu českého hokeje měl jiné starosti. „Byl jsem po operaci a nevnímal jsem celý turnaj. Všechno šlo mimo mě,“ vzpomíná dnes padesátiletý kouč kladenských Rytířů. Sám pak zkoušel ještě obout brusle, ale věděl, že už to nepůjde. „Dva roky jsem lítal mezi doktory. Měl jsem takové problémy, které si běžný člověk nedokáže představit,“ řekl Vejvoda. I nyní po 25 letech je znát, že se pro něj jedná o citlivé téma, ačkoli ho už v sobě uzavřel. „Kdybych se nezranil, tak jsem mohl mít možnost vyhrát další tři zlata. Nicméně tohle už neřeším,“ uzavřel Vejvoda.

Pavel Maslák, atletika: 

„Nagano si vybavuju, ale nejsem si jistý, jestli jsem zápas o zlato viděl přímo, nebo až někdy později při opakování. I když jsem tehdy chodil asi do první třídy, pamatuju se, že to byla veliká událost a ohromný úspěch. Hokej jsem ale pod vlivem Nagana hrát nezačal. Byl jsem malý a hubený kluk a asi mě to vůbec nenapadlo. Já jsem vlastně na zimní sporty nikdy nebyl. V té době jsem ještě nedělal ani atletiku, spíš jsem lítal po venku. Jinak ale, když mám čas, hokej rád sleduju. I u nás v Havířově se máme čím pochlubit, David Pastrňák je odchovancem havířovského hokeje. Při šampionátech nebo olympiádách rád je sleduju, když opakují sestřihy zápasů našich hokejistů z Nagana. Připomíná to nádhernou atmosféru a euforii, jaká tehdy v českém týmu panovala.“

Ladislav Sokolovský, basketbal: 

Ladislav SokolovskýZdroj: DENÍK / František Géla

„Jé, to už je hodně dávno. Zápasy si ale vybavuji, samozřejmě jsem se díval. A semifinále a finále viděli snad všichni. Památná je třeba Haškova hokejka v obličeji obránce Šmehlíka. To si pamatují určitě všichni. Dost často jsem v tu dobu cestoval vlakem a poslouchal některá utkání na walkmanu, to byla tehdy velká vymoženost. Zápasy se hrály nad ránem, takže jsem se na ně také budil. Po sportovní stránce jsem měl smůlu, že jsem tohle nikdy nezažil na vlastní kůži. Ty emoce musely být neskutečné a oslavy v letadle rovněž. Hokejisty z Nagana obdivuji a závidím jim. Byla to jedinečná generace. Bylo by krásné tohle zažít v basketu nebo v jakémkoli jiném sportu. To pak národ v takových chvílích spojuje, náměstí jsou plná. To bychom potřebovali.“

Petr Řehák, fotbal: 

Petr Řehák, stoper FK Ostrov.Zdroj: Daniel Seifert

„V tu dobu jsme měli hospodu, takže u nás to žilo po celou olympiádu. Hodně jsem to prožíval, bylo mi tehdy devět let. Finále se odehrálo na můj svátek, takže jsem dostal skvělý dárek. Moje generace není podle jako ta dnešní, že by ponocovala u mobilu, takže brzké ranní vstávání na televizní přenosy mi problém nedělalo. Ve škole jsme vždycky o přestávkách mastili hokej s pantoflemi ve třídě vzadu, kde bylo větší místo, navíc jsme si říkali jmény hokejistů z Nagana. Já vždycky obdivoval brankáře, takže jsem byl Dominátor.“