Hrál jste NHL, máte dvě medaile s českou reprezentací. Kam ve své kariéře řadíte titul s Pardubicemi?
Když to vezmu, tak asi nejvýše. V Rusku jsem se dostal dvakrát do finále, ale tam už jsme prohráli. Potom mám stříbro z mistrovství světa a bronz z olympiády, ale to je těžké srovnávat. Každopádně titul z roku 2005 je jediná zlatá medaile, kterou mám. Cením si ji opravdu hodně. Zcela jinde by bylo porovnání s olympiádou nebo se Stanley Cupem, kdyby někdy byla příležitost. Takové štěstí mě nepotkalo.

Co vám naskočí při vzpomínce na mistrovskou sezonu 2004/2005?
Byla to samozřejmě zajímavá sezona. Už jen tím, že v tu dobu byla výluka v NHL. Právě jsem už viděl nějaké zápasy z televizního archivu a vůbec mě nenapadlo, že tehdy za Zlín hráli Hamrlík s Bonkem. Nějaké podrobnosti už se mi vypařily z hlavy. Ale tou výlukou byl náš titul podle mě o to cennější. A pro mě to byla jediná sezona v české extralize.

Podíváte se i na záznamy pardubických sérií z roku 2005?
Jasně, už jsem sledoval i nějaké zápasy od roku 1999. Tam jsem viděl třeba Jirku Dopitu, když létal za Vsetín. Když se to přibližuje k té naší mistrovské sezoně, tak už jsem znal více hráčů, se kterými jsem se potkal v reprezentaci nebo se s nimi dobře znám. A překvapilo mě, kde vlastně v té době hráli. Ale to je tím, že jsem odešel tak brzo do zahraničí a neměl jsem o naší extralize takový přehled. S radostí se na to kouknu, nic jiného ani v televizi teď není (usmívá se).

Byla to jediná sezona, kterou jste odehrál doma. Byla pro vás jasná volba, že při výluce budete hrát za Pardubice?
Nejprve jsem řešil, jestli vůbec budu v této sezoně hrát hokej. Pak mi došlo, že jsem v takovém věku, kdy potřebujete pořád hrát. Pak už to bylo o tom, abych hrál doma v Pardubicích. Od šestnácti jsem byl pryč, tak jsem si to chtěl užít. Pokud hrát, tak za Pardubice.

Začátek sezony ale nevyšel podle představ, po šestém kole došlo k výměně trenérů, když Františka Výborného nahradil Vladimír Martinec…
Já jsem si pana Výborného pamatoval z dřívější doby, když jsem nastupoval za mládežnickou reprezentaci. Je to super chlap i trenér. Tady byl pech, že nám začátek nevyšel. Myslím, že byla chyba už v srpnu, kdy se pořádně nevědělo, jestli se NHL rozjede. A my jsme trénovali s Pardubicemi navíc, v nějaké páté lajně, abychom byli v pohybu. Potom nás rozházel a tím pádem i všechny pětky. Já, Milan Hejduk a Aleš Hemský jsme hráli v různých lajnách. Tím jsme narušili jednotlivé lajny, to byl podle mě problém. K tomu možná i nějaká nervozita. Začátek to byl tragický. Moc se nám do města chodit nechtělo (směje se). Pak se to otočilo, zrovna to vyšlo s tou výměnou trenérů. Později jsem pak potkal pana Výborného a on se jen smál a říkal: „To jste tak nemohli hrát i za mě?“ Tak se to ale sešlo.

Trenér Martinec vás dal dohromady s Michalem Mikeskou a Milanem Hejdukem. Spolupráce hned fungovala?
Napadlo to pana Martince, který řekl, že dá Mikeše mezi nás. A uvidí se. Já si to už přesně nepamatuji, ale hned od začátku nám tam nějaké šťastné góly napadaly. Sebevědomí začne stoupat. Od té doby nám to lepilo.

Vy jste si hokej užívali a nakonec jste ovládli první tři místa kanadského bodování v základní části. Michal Mikeska nedávno vzpomínal, jak se ještě v posledním utkání snažil, abyste se dotáhl na třetí místo…
To bylo fantastické. Vím, že tam byl Mikeš s Hejdysem a já na čtvrtém místě. Myslím, že jsem potřeboval dát v posledním utkání ve Znojmě dva góly. Povedlo se. Bylo to super, protože se nestává často, aby jedna lajna byla v bodování na prvních třech místech.

Co play off? Podle výsledků se zdá, že nejvíce práce jste měli s Kladnem, se kterým jste hráli sedm zápasů. Bylo to tak?
Vím, že v sérii s Kladnem jsme byli asi nejvíce nervózní. Bylo to znát i na vedení, které už asi bylo nastartované za titulem. Vedli jsme 3:1 na zápasy, jenže Kladno ještě vyrovnalo. Byla to nakonec tahanice do sedmého zápasu. V semifinále jsme pak vyřadili Liberec a mysleli si, že nejtěžší to bude ve finále se Zlínem. Oni byli asi po semifinále unavenější a pomlácení. Vyhrát 4:0 ve finále, to nikdo nečekal.

Jak důležité byly úvodní dvě výhry ve Zlíně?
Když jsme vedli 2:0, tak nám to rozhodně přidalo na sebevědomí. Jeli jsme domů uvolněnější, ale ani tam to nebylo jednoduché. Šlo o těsné výsledky.

Byly to nekonečné minuty v závěru posledního utkání, kdy jste drželi těsné vedení?
Trvalo to, než to z nás spadlo. A taky výborně zachytal v brance Lašák. Vybavuji si i jeho minelu, kdy špatně rozehrál a pak to ještě zachránil. Nevím už přesně v jakém utkání. Každopádně zachytal dobře v celém play off. To tak je vždy. Když se člověk může spolehnout na svého brankáře, tak se pak v poli hraje jinak. I v NHL pak nejlepší brankáři během play off vyhrávají.

Jaké byly oslavy i s následným přejezdem na Pernštýnské náměstí?
Bylo to vítězství po celé sezoně, oslavy byly celkem dlouhé. Mně se navíc dva dny po titulu narodil syn, tak jsem běhal mezi nemocnicí a hospodami. Každopádně se titul solidně zapil. Když si vezmu, jak ta sezona začala, tak jsem vůbec nečekal, že to takhle dopadne. Po šestém kole jsme měli jeden bod a už se říkalo: To jsou teda posily… Nakonec se to úplně otočilo.

Dá se říct, že za tím byla i dobrá parta v kabině? Kdo týmu tehdy velel?
Když to řeknu, tak parta byla to nejlepší, co mohlo v kabině být. Ani nebyl nikdo, kdo by to vyloženě táhl. Samozřejmě byl Dopi (Jiří Dopita) kapitán, ale věděl, jaký tým máme. Byly tu čtyři lajny, každá z nich mohla dát gól. To je to samé, jako jsem říkal s gólmanem. Vítězná mužstva musí mít partu v kabině. Jakmile se dělají skupinky, není pohoda v kabině, tak to nemůže fungovat na ledě. Další věc je ta, že do těchto záležitostí v kabině se nám pan Martinec skoro nemotal. Nechal tomu volný průběh, protože věděl, co od hráčů může čekat na ledě. Samozřejmě to nemůže fungovat ani v té době, když tým prohrává a je nervózní. Jakmile se to začalo otáčet, body přicházely, tak se pohoda dostavila.

Nemyslel jste potom někdy na to, že byste si v závěru kariéry v Pardubicích ještě zahrál?
Když jsem skončil v Rusku, tak jsem byl v kontaktu s panem Heřmanem. Mám dojem, že v tu dobu zde trénoval Miloš Říha mladší, s ním jsem taky mluvil. Samozřejmě mě přemlouvali, ale já jsem byl osm let v Rusku, což mě dost vyšťavilo. Bylo mi 37 let, hokej mě tehdy dost dodělal a už jsem hrát nechtěl. Potkal jsem třeba na zimáku pana Martince, který říkal: „Počkej za tři měsíce, jak tě začnou svrbět ruce.“ A já na to: Když to přijde, tak nad tím začnu přemýšlet. Každopádně jsem všem řekl, aby se nebáli, že bych šel hrát ještě do jiného týmu. Šlo o to, že se mi už nechtělo.

Bude to pět let, kdy jste skončil v ruském Čeljabinsku. Hokej vám nechybí?
Je to opravdu pět sezon. Jsem spokojený, hokej mi nechybí. Bylo toho dost, protože od šestnácti let jsem pořád někde byl. Ještě k tomu malé děti, už jsem neměl chuť hrát.

Role trenéra, skauta nebo něco podobného vás nelákalo?
Mám rád svůj klid, bydlím na vesnici za městem. Neumím si představit pořád někde jezdit po zápasech. Na hokej se rád kouknu v televizi, to ano. Jak na extraligu, tak i na NHL, když brzo ráno vstávám. Ale na zimáku mě nikdo často neuvidí. Člověk v tom byl pořád, teď si užívám spíše klidu.

Jak se vyrovnáváte se současnou situací kvůli pandemii koronaviru?
Jak jsem říkal, tak mám rád svůj klid. Samozřejmě musím nutit děti do učení, ale jinak mám hned za barákem les, kam chodím se psem. Lehce si zajezdím na rotopedu. Vždy je důležité ráno vstát pozitivně. Postihlo to všechny, tak hlavně nesmíme panikařit. Věřím, že za chvíli bude konec a pojede se opět v obvyklých kolejích.

Navázali na mistry: titul má otec i syn

Při výluce NHL před patnácti lety přijeli do Evropy a odehráli sezonu za Pardubice. To není zdaleka jediné, co spojuje Jana Bulise a Milana Hejduka. Ziskem titulu navázali na své otce, kteří vyhráli tehdejší československou ligu. František Bulis a Milan Hejduk starší uspěli po boku Vladimíra Martince, Bohuslava Šťastného a dalších hokejistů v roce 1973, kdy Pardubice slavily svůj první mistrovský titul v historii.

„Je to celkem speciální, že se to týká nás obou. Je pravda, že tenkrát s tátou hrál i otec Milana Hejduka,“ řekl Jan Bulis.

V roce 2005 už se synové postarali o pardubický titul číslo 4. „Pamatuji si, jak táta seděl na zimáku při posledním utkání finále. Když jsme vyhráli, tak jsem mu ukazoval, že jsem to taky dokázal. To jsou momenty, na které se nezapomíná,“ vzpomíná Bulis.

Když vyhrál jeho otec, ještě nebyl na světě. A žádný záznam si zpětně pustit nemohl. „Věděl jsem, kolik sezon tady hrál, s kým hrál v lajně a podobně. Ale jinak jsem to nemohl zažít nebo se na to třeba zpětně podívat. Když mě potká někdo ze starších lidí, tak mi řekne: Jo, chodil jsem na tvého tátu, to bylo super. A to je tak všechno, možná má mamka vystřižené články z novin,“ prozradil.

Bude mít sportovní rodina dalšího nástupce? „Syn hrál hokej, ale před rokem a půl skončil. Vydal se jiným směrem, už čtvrtým rokem dělá thaibox. I s tátou jsme se bavili, ať dělá to, co ho baví,“ uzavřel Jan Bulis.

Cesta Pardubic za titulem 2005
Čtvrtfinále: Pardubice – Kladno 4:3 na zápasy
Semifinále: Pardubice – Liberec 4:1
Finále: Pardubice – Zlín 4:0 (Archiv Z na ČT sport: neděle 5. dubna ve 14.05 hodin)