Ve své bohaté kariéře si zahrál druhou ligu v hokeji i fotbalovou ČFL. Je všestranný, sport je nedílnou součástí jeho života. A po konci aktivní kariéry na něj rozhodně nezanevřel. Tomáš Langr v květnu loňského roku získal čtvrtý titul mistra světa v inline hokeji v řadě a ani ve 45 letech se sportovním děním nenabažil. Zároveň je nyní jasné, že z aktivní sportovní scény jméno Langr jen tak nevymizí.

Čtyři tituly mistra světa v řadě. To zní dobře, že?
Samozřejmě, ale měl jsem velké štěstí. Třikrát jsem získal titul v kategorii Masters, vloni přešel do Veteránů a slavil znovu, kdežto mladší prohráli ve finále s Francií. Tituly mistrů světa jsou krásná věc a rozhodně se to neomrzí. Ale musíte mít na paměti, že to přece jen je v pouze kategorii veteránů..

Úspěch bych neznevažoval. Ani na veteránské šampionáty přece mužstva nejezdí jen na výlet..
To ne, máte pravdu. Na loňském turnaji to ještě šlo, ale předloni jsem hrál s o sedm let let mladšími kluky, navíc když se ve finále utkáte se Spojenými státy, které do Bolzana přivezly dlouhodobou špičku inline hokeje, je to náročné. A my je dokonce porazili! Ani loni v Přerově nebylo jednoduché získat titul. Samozřejmě, jsou tam exotičtější týmy jako Austrálie či Nový Zéland, na druhou stranu, když se proti vám postaví tým složený ze slovenských extraligových hokejistů, je to o něčem jiném.

Nejlépe zřejmě vzpomínáte právě na finále se Slovenskem..
Jasně. Do malé haly v Přerově přišlo kolem devíti stovek fanoušků, kteří vytvořili fantastickou atmosféru. Na inline hokej je to vynikající návštěva., kterou umocnili ještě fanoušci ze Slovenska.

Byl jste v týmu nejmladší?
Ještě s jedním spoluhráčem ano. Má to svá úskalí. Tím, že jste nejmladší, tak na vás ostatní spoléhají. Počítají, že toho více odbruslíš, častěji se vrátíš a celkově neseš větší zodpovědnost. Na člověka tíha okamžiku občas dopadne, protože jim to prostě nechceš pokazit.

Do kdy se dá na veteránských šampionátech hrát?
Se mnou hrají i kluci, kteří mají přes padesát. Záleží, jak se kdo udržuje. Jsou tam i starší, kteří již mají trochu bříško, ale jsou to bývalí extraligoví hokejisté, takže to mají prostě v rukách. Rád za ně udělám krok navíc, protože vím, že jsou schopni mi puk do gólovky vrátit. Věk nikoho neomezuje, záleží na tom, jak se kdo cítí.

A vy se cítíte na co?
Když budu zdravý, chci hrát, jak nejdéle to půjde. S motivací problém nemám, strašně mě to baví.

Znamená to, že na letošním mistrovství v italském Asiagu vás uvidíme?
Nominaci jsem dostal, takže když budu na začátku června zdravý a v pořádku, tak velice rád do Itálie pojedu.

Vraťme se na klubovou scénu. Začínali jste v Pardubicích, poté přešli do Chrudimi. Jak celá situace vznikla?
Tomáš Hejduk s kamarády založili klub IHC Pardubice, já přišel do týmu zhruba po třech letech fungování. Tehdy se již hrála extraliga, kterou jsem s nimi hrál pět let. Poté však nejvyšší soutěž trochu ztratila kvalitu organizace, což se změnilo s příchodem Tomáše Würtherleho. My jsme se rozhodli založit regionální ligu východočeského kraje, který je v tomto sportu velice silný. Hlavně jsme již nechtěli tolik cestovat, takže jsme se snažili co nejvíce zápasů hrát v Chrudimi. Po roce se soutěž dostala pod asociaci na úroveň první ligy. Pomohlo nám to s organizací a hlavně zajištěním kvalitnějších rozhodčí. Při povinné změně stanov jsme klub převedli do Chrudimi, budeme nyní rozjíždět další prvoligovou sezonu.

Tomáš Langr
* 3.5.1973
Hokejová kariéra:
HC Chrudim (2001-2015)
Inline hokejové úspěchy:
1. místo v kategorii Masters (2015, 2016, 2017)
1. místo v kategorii Veteránů (2018)

Následující ročník bude výjimečný. Prozraďte, čím?
V první lize budou tři chrudimská mužstva společně s dalším okresním zástupcem z Tuněchod. Kromě nás zde nastoupí Eagles, což je parta okolo Marka Kišše a Václava Nováka, z druhé ligy postoupil mladý a ambiciózní chrudimský tým s Tomášem Novotným a Milanem Machačem.

Jsou zde ambice o postup do nejvyšší soutěže?
U nás nejsou. Jsme starší tým. V loňské sezoně jsme se sice do Final Four dostali a bylo to super, ale extraliga je již někde jinde. Nemůžu mluvit za Eagles, ale myslím si, že jsou trochu pohodlní. Výkonnostně by na to určitě měli, ale je to časově náročnější, musí se cestovat po celé republice, hraje se v Olomouci či na Kladně.

O faktu, že jste sportovně založená rodina, svědčí i to, že váš syn Sebastien Langr hraje F:NL za Chrudim. Nechtěl jste mít spíše hokejistu?
Já jsem do svých sedmatřiceti let hrál hokej i fotbal, takže jsem ho nechal si vybrat. Fotbal jsem hrál na úrovni divize a České fotbalové ligy zde v Chrudimi. Nebyl jsem v základu, ale nějaký ten zápas jsem odehrál. Bylo to v době, kdy zde hrály opory jako Aleš Nešický, Jiří Kovárník, Petr Vladyka a další, ještě před rokem 2000.

Syn však také velmi dlouho koketoval s hokejem, že?
Začal hrát fotbal ve čtyřech letech, tehdy to bylo ale vedeno spíše jako kroužek, takže jsem se rozhodl ho dát i na hokej. Měl velké štěstí, že do třinácti mohl hrát oboje. Umožnili mu to skvělí trenéři. Poté jsme si sedli a rozhodli se, že se více bude věnovat fotbalu.

Dnes této volby asi nelitujete..
(směje se) Rozhodně ne. Hokejista by nebyl špatný, ale myslím, že na druhou ligu by neměl. Ve fotbale je zde v Chrudimi skvělá práce s mládeží, díky čemuž se dostal až do prvního týmu.

A zejména díky kvalitní mládeži je MFK Chrudim tvořen z drtivé většiny vlastními odchovanci..
Většina hráčů by si druhou ligu zřejmě jinde nezahrála, v mateřském klubu šli systematicky nahoru, vykopali si jí a mají šanci ukázat, že tam patří. Myslím, že Chrudim je v tomto ohledu výjimečná.

V čem přesně?
V práci s mládeží. Ve sportu se pohybuji již dlouho a neznám město, kde by tak dobře pracovali s mládeží. Ve fotbale je to unikát, hrát druhou nejvyšší soutěž s týmem složeného z devadesáti procent z vlastních odchovanců, to je rarita. V hokeji máme tým s věkovým průměrem kolem pětadvaceti let, dvakrát za sebou jsme vyhráli základní část a letos již postoupili do semifinále krajské ligy. Dalším příkladem jsou basketbalisté, kteří před dvěma lety postoupili do první ligy, také převážně se svými odchovanci, chrudimští atleti pravidelně produkují konkurenceschopné talenty. Jsme výjimeční a co já vidím, tak vychováváme talenty, bohužel, v horších podmínkách, nežli mají jiné kluby. Samozřejmě, je to hlavně věc sponzorů. Závidím týmům, které mají velké sponzory a jsou schopny sehnat více peněz do sportu. My jsme vděční všem, kteří nás podporují. Těm patří obrovský dík. Není to jen o čtyřech sportech. Tím, čím se můžeme chlubit, je daleko více. Myslím, že by se o této práci, která má viditelné výsledky, nejen sportovního, ale i výchovného charakteru, mělo více mluvit a podporovat v největší možné míře. Mnoho lidí o těchto úspěších ani neví, což je velká škoda. Sport je nezbytnou součástí života. V dnešní době to platí dvojnásob.

Rozebíráte se svým synem jeho výkony?
Ano, bavíme se o tom. Ne, že bych mu přímo vyčítal jeho chyby, nikdy nejdeme do křížku. Řeknu mu, co si myslím, že dělá špatně. U mě je trenér pánbůh, co řekne, tak má být, takže moje „kritika“ nikdy nejde proti trenérovi. Prostě mu řeknu můj pohled. Myslím si, že moji kritiku a rady bere dobře a nemá s tím problém. Není to nijak stálé nebo pravidelné, ale občas něco prohodíme.

Co dcera Victoria a její sportovní talent?
Dcera je všestranná, ale s holkama je to hodně komplikované. Hráli jsme tenis, kde ale pokračujeme jen na rekreační úrovni, dělá atletiku a basketbal. Jsem spíše založený na kolektivní sporty, což po mě asi zdědila, ale v Chrudimi sehnat pro holky kolektivní sport je složité. Proto jezdí hrát basketbal do Pardubic.

Petr Dejnožka