Davy v ulicích i fáma o zavražděném studentovi. Jak vypukla sametová revoluce?

Bylo těžké, ba nemožné ji zakázat. Jak by mohl tehdejší městský tajemník a jeden z největších partajních sekerníků zdůvodnit, že nedovolí studentům uctít jejich mezinárodní den a památku Jana Opletala, zastřeleného nacisty? Průvod navíc posvětilo čím dál odvážnější vedení svazácké organizace.

Za oponou revoluce: prvními vůdci byli studenti, spanilé jízdy nahrazovaly média

Studenti a mnoho dalších občanů se shromáždili na Albertově. Jejich počet byl o poznání větší než při palachiádě. Neměli strach, protože toto shromáždění bylo povoleno. Lidé vyslechli projevy a průvod se vydal na pochod. Trasa byla plánována na Vyšehrad, kde se měli účastníci rozejít. V davu se objevily transparenty požadující odchod Jakeše. Lidé skandovali protivládní hesla. Cítili sílu. Průvod se stočil k centru města. Pohotovostní oddíly Sboru národní bezpečnosti doplněné výsadkáři měly rozkaz přehradit demonstrantům cestu na Václavské náměstí, neměly však zasahovat. Politbyro si uvědomovalo ošidnost situace: Kdyby rozehnali studenty sedmnáctého listopadu, byli by právem srovnáni s nacisty.

Na Národní třídě se průvod před policejními kordony zastavil. Z tlampačů se desítky minut ozývaly výzvy k rozchodu. Většina demonstrantů poslechla. Ti nejodhodlanější, podle odhadů kolem dvou tisíc, však zůstali. Snažili se s policisty domluvit. Nabízeli jim květiny jako symbol nenásilí. Skandovali: „Máme holé ruce!

O půl deváté večer se policisté a výsadkáři na demonstranty vrhli. Podle svědků byla jejich brutalita ještě větší než za palachiády začátku roku. Mlátili mladé lidi obušky a kopali do nich. Ozbrojenci uzavřeli uličky, kterými by mohli zděšení demonstranti uprchnout.

Zděšení lidé

Tragická událost, která definitivně odšpuntovala energii a skrytou zlost na Jakeše a jeho satrapy, se však nestala, byla to jen fáma: Drahomíra Dražská viděla na Národní třídě mrtvého studenta přikrytého vlajkou. Zprávu se podařilo předat Petru Uhlovi, který vedl informační centrum Charty 77. Ten tvrdí, že si ji ověřil z nezávislých zdrojů a poslal ji dál západním novinářům. Nejen Svobodná Evropa, ale snad všechny důležité stanice, samozřejmě kromě československých, zprávu odvysílaly. Lidé byli zděšeni. Oni zabili studenta! Dosud vysmívaní a soukromě nenávidění vládci se stali nepřítelem, proti kterému je třeba bojovat a obětovat i své pohodlí.

Hrubé zásahy i legrační Jakeš. Poslední měsíce před revolucí byly plné paradoxů

Sedmnáctý listopad je symbolickým začátkem revoluce, která dostala novinářské přízvisko „sametová“. Nevíme a už se patrně nikdy nedozvíme, proč a jak se rozběhla. Byl spouštěčem vztek pražského „Pol Pota“ Štěpána, který se rozhodl to té verbeži jednou provždy zatrhnout? Vrhli se policisté na poklidné demonstranty spontánně? Nic z toho nedává smysl. Logiku má jedině konspirativní teorie.

Komunistické vlády padaly všude jako kuželky, jen ta československá se držela. Agentů KGB, která byla tehdy oproti poměrům v Československu pokrokovou silou, bylo v Praze hodně a byli schopní. Určitě by uměli vyrobit provokaci, která spustí změny, a zůstat neodhaleni.

O poslechu Svobodné Evropy se vtipkovalo. I když za to hrozil kriminál

První ranění už v pátek v noci zburcovali herce v divadlech. Na fakultách zasedli o víkendu neformální vůdci studentů. Přidala se k nim i část profesorů. Připravovala se studentská i divadelní stávka. V Praze se lidé spontánně srocovali, ulice byly přehrazeny policejními antony. Chlapíci s pendreky před nimi postávali, k činu se však neměli. Bylo založeno Občanské fórum. Revoluce byla ve vzduchu, ale bude už? Mělo rozhodnout pondělí.

Všechny společenské vrstvy při sobě

V pondělí 20. listopadu proudily Prahou průvody skandující: „Češi, pojďte s náma!“. Lidé vybíhali z domů a přidávali se k demonstrantům skoro jako v kýčovitém americkém filmu, kdy vyjde lid, aby svrhl tyrana. Pramínky se slily na Václavském náměstí. Náměstí se celé zaplnilo. Když lidé viděli, jak jsou silní, propadli nadšení. Skrývané emoce, zpřetrhané společenské vazby, vše jako by se v jediné chvíli napravilo.

Pražské zátiší s opuštěnými trabanty: indicie k pádu režimu Češi moc nepochopili

Demonstranti prožívali něco, co prožívá jen člověk šíleně zamilovaný. Nemohli uvěřit. Sešli se tu ze všech společenských vrstev, všech generací, komunisti i nekomunisti, a cítili bratrství, jaké nikdy nezažili a už nezažijí. Odcházeli do hospod a bavili se spolu jako nikdy. Nebylo nic jasnějšího, než že se zítra sejdou zase „pod ocasem“. Tam si dávali schůzku zamilovaní teenageři a mysleli samozřejmě oháňku hřebce, na němž seděl svatý Václav. Rudé právo pod titulkem Praha 20. listopadu popsalo demonstraci sto padesáti tisíc lidí a nezamlčelo, že na transparentech měli psáno „Pryč s KSČ“ nebo „Svobodné volby“. Doplnilo to ovšem prohlášením horníků z dolu Stonava: „Ke své práci potřebujeme klid a pořádek, který si nenecháme nikým narušovat“.

Nic nebylo rozhodnuto. Pořád se mohli zpoza rohu vyhrnout esenbáci či milicionáři. Jakeš a jeho parta měli pořád zdánlivě v rukou všechnu moc. Ve skutečnosti ji 20. listopadu začali nezvratně přebírat lidé.