Připomínáme si dnes Památku zesnulých, takzvané Dušičky. Vzpomínáme při nich na ty, které jsme vživotě měli rádi, milovali je. Letos jsem se shodou okolností při nich zúčastnil i pohřbu mně známého člověka. Rozlučková síň, rakev, květiny, hloučky pozůstalých, známých, přátel a kamarádů. Tento obrázek zná věrně mnoho znás, komu odešel někdo ze života. Nemohl jsem si však nevšimnout, sjakou robotickou přesností funguje rozlučková síň. Vše je spočítáno na minutu. Vmomentě, kdy obřad vrcholí a emoce dosahují vrcholu, podupávají už za jejími skleněnými dveřmi další pozůstalí někoho jiného. Ti otrlejší znich dokonce nakukují snetrpělivostí přes sklo dovnitř. Co kdyby se vsíni uvolnilo místo… Po skončení obřadu vás to vChrudimi automaticky zavede na sousední hřbitov za pochovanými předky. Kvitujete spovděkem za instalovaný automat na svíce. Vhodíte minci a svíčka vypadne. Jednoduché a přitom geniální. Co vás však zarazí, když oddělíte od svíce kovový kryt. Na povrchu honosně zlatý, vespod popsaný azbukou. Lámanou ruštinou si přeložíte, že jde o jakýsi návod na obsluhu stroje kdesi za Uralem. Jednoznačně ztoho vyplývá, že někdo podnikavý takto zužitkoval levný plech určený kvyhození. Pak vám najednou sepne: žádné prostoje vrozlučkové síni a vyrobená svíčka za co nejméně. Tedy žádná důstojnost, jak se patří, ale pouhopouhý kšeft.