Jde mi ještě mráz po zádech při vzpomínce na soudružku, která v interrrupční komisi rozhodovala o mém životě. Těžko se mi vzpomíná na okamžiky krátce po "zákroku". Vzpomínám, jak jsme plačíc s mojí spolunocležnicí v nemocnici přísahy, že budeme mít ještě alespoň tři děti, až nám k tomu bude životní situace nakloněna. Vnímám ještě nenávistné pohledy žen, které se snažily udržet v lůně své dítě a nedařilo se jim to. Interrupce je východ z nouze, netřeba ji soudit. Ortel si vyřkla každá z nás, která ji podstoupila. Je to doživotí.