Co si budeme povídat, malé české kinosály zejí prázdnotou. Nejedná-li se ovšem o popcornové Piráty z Karibiku pro celou rodinku, o Harryho Pottera, o kterého je zájem jen kvůli srovnání s knižní předlohou, aby pak člověk z kinosálu odcházel znechucen, nebo o filmy Jiřího Menzela, na kterého se „chodí“ právě proto, že je to již osvědčený Menzel. Jeho roli přitom pomalu ale jistě přebírá Jan Hřebejk, který neurazí, ale ani nepřekvapí. Snadno se vám pak může stát, že v kině potkáte pouze pár vám podobných šílenců, chtějící si vychutnat kvalitní filmový snímek v šeru kinosálu namísto domácího pohodlí s DVD.

Další vzácnou výjimku představují klubové večery. Sál je nacpaný k prasknutí. Jen si vzpomeňte na hudební dokument „Pink Floyd: The Wall“, kdy diváci posedávali i na studených schodech. Pak se tedy nabízí otázka, proč na filmy, které na sobě sice nemají označení „Filmový klub“, ale ani nálepku holywoodského trháku, tito milovníci umění nechodí. Například nezávislá „Občanská výchova“ (nominace na Zlatou palmu), ne právě mainstreamový snímek, přitáhla do chrudimského kina pouze osm odvážlivců. Odvážlivců?

Na „Fontáně“ Darrena Aronofského byl kinosál „zaplněn“ ani ne z poloviny. Přitom se vsadím, že na jeho předchozí film „Requiem za sen“ se stály fronty. Jistě, můžete mi oponovat. S klubovou kartičkou na poloviční vstupné by byla škoda nevyužít čtvrteční večery k návštěvě kina. Můžete tvrdit, že vás zajímá filmové řemeslo a byl by hřích neshlédnout výrazné počiny Godarda, Tarkovského nebo jiného režiséra (nedávno uvedené „4 měsíce, 3 týdny a 2 dny“ od rumunského filmaře Cristiana Mungiua, letošní vítězný snímek festivalu v Cannes, se však potýkaly s roztřesenou kamerou, což sice umocňovalo přirozenou atmosféru snímku, ale…). Ale je to skutečný zájem?

Kateřina Mrázková