Jeli jsme jednou do německé Žitavy vlakem na nákup dětské výbavičky. Psal se rok 1983 a můj syn se měl narodit za pár týdnů. Městečko, které bych si teď s chutí prohlédla, pro Čechy skýtalo neuvěřitelnou nabídku ošacení, obuvi, ale i laciného ovoce. Ačkoliv bylo na východní německé straně. Přemýšleli jsme, kam uschovat oněch dvě stě západních marek. "Mám nesympatický ksicht," prohlásil můj bývalý manžel. Souhlasila jsem a strčila bankovky mezi chleby se salámem. Měl pravdu. Když se z vlaku vysypaly stovky nákupůchtivých Čecháčků, on jediný šel na celní kontrolu. Zřejmě byla důkladná - nikdy se mi totiž k podrobnostem prohlídky nepřiznal. Obličej, a možná nejen ten, měl ale po jejím ukončení - jak bych to vyjádřila - sevřený.
Od dnešní půlnoci v pohodě prosvištíme hranicemi bez zastávky a příhody, jako je tato, budou patřit ke skvostům našich rodinných historek. Jsme Evropané, a to je dobře. Ještě ty chleby se salámem kdybychom mohli nechat doma. Doba, kdy si budeme moci dovolit utrácet na Západě v restauracích bez omezení, je ale ještě hodně daleko.