Milé dámy, dovolte mi, (protože málokterá znás má doma někoho, kdo by to udělal sám a dobrovolně), poděkovat vám, každé zvás, za mnohé vykonané vtomto roce.

Za to, že se od ledna do března snažíte, ač úspěšně nebo neúspěšně, shodit těch pár kilo nabraných o Vánocích, jenom proto, abyste doma neslyšely tu protivnou větu: „Miláčku, nějak ti narostla prdýlka, viď?“, za to, že i když vdubnu zjistíte, že jakákoli snaha pozbývá významu, nasadíte milou tvář a do června obskakujete manžela, který trpí jarní únavou a vy se ani nedokážete vžít do té nepředstavitelné bolesti, jaká doprovází jeho rýmu, za to, že krásné období léta a prázdnin zaměstnává vaši mysl, otázkou kam sdětmi, že pochlebujete matce své i manželovy takovým způsobem, až se vám samotné zkřiví tvář do nepřirozeného úsměvu jenom proto, aby si ty vaše milé, samozřejmě, že nevychované děti o tomto čase rozebraly, za to, že spodzimem opět přemýšlíte, co by asi tak měl každému vrodině Ježíšek nadělit, taháte neskutečně těžké nákupy domů, za to, že když sprosincem nastane krásné období pro každého, jen ne pro vás, protože cukroví se samo nenapeče, byt neuklidí a manžel zase zapomněl na stromeček.

Přijde vysněný den vroce, dětské oči se rozzáří, zdárků zbude halda papírů a vy na Silvestra usnete už vjedenáct.

Shrnula jsem rok do třech vět. Vidíte, není to tak těžké. Vylouděte úsměv na rtu a do nového roku vykročte zase snějakým přesvědčením, jenom probůh ne stím, že je třeba zase pár kilo sundat! Jsme takové jaké jsme a samy nejlépe víme, že jsme k „nezaplacení!“ Zlomme vaz!