Nevím, jaký už to byl film z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Jeho hrdina se ocitl v lese, ve kterém vše řídil počítač, nedožitá léta odpočítávala umělá kukačka a všude byly cesty z betonu a asfaltu. Vědoma si toho, jak se strana, vláda, fabriky i lidé chovají k přírodě, jsem věřila, že po roce 2000 bude z lesů skanzen a jedna z mála možností, jak spatřit přírodu. Ta se v uplynulém téměř dvacetiletém období naštěstí dokázala vzpamatovat a ze sna o člověku, pánu tvorstva, procitli i lidé. V lesích rostou pravé hříbky, utrhnout si můžeme borůvku nebo i brusinku, jež je náchylná k čistotě ovzduší.

Když rodinka vyrazí do rekreačních lesů, dospěláci se z informačních tabulí dozvědí zajímavosti, děti se vyřádí na herních prvcích tělocvičny ze dřeva. A až bude rozhledna a vyhlídka Nevyhlídka, až bude tělocvična i pro dospěláky, namouduši si na Podhůru udělám hned několik výletů. Na vyhlídku nepolezu, závrať mi to nedovolí, ale třeba si ztuhlá záda protáhnu na průlezce, kdo ví? Musím si ale počkat, až v blízkosti tělocvičny nikdo nebude. Ale vzhledem k tomu, že to má být vyhledávaná rarita, mé úmysly se zřejmě rozplynou. Naplním jen plíce čerstvým vzduchem a oddechnu si zhluboka, že onen socialistický film neměl pravdu a patří do sci-fi.