Ačkoliv ve společnosti vládne většinový odpor k pochodům neonacistů a mnozí politici slibují jíž vícekrát NE, tak se ukazuje, že současný právní řád je jiného názoru. Lépe řečeno zákonodárci, kteří jeho podobu vytvořili a ti, kteří o „facelit“ právních norem, které by náckům házely klacky pod nohy, nejeví zájem. Výsledkem je tak nepřehlédnutelná bezradnost Ústavního soudu, který společenské poptávce za současné situace nemůže vyhovět. Podle mne si naše společnost, zastřešená Ústavou, neví s oživlým fenoménem „konečného řešení“ rady. Pokud se nic na poli právním nestane, pak se bude bez omezení pochodovat i nadále.

Obrazně jsme se totiž dostali do situace vlastníků fotbalového klubu, kteří by měli zvážit, jestli vymění hráče, či trenéra. Je nad slunce jasné, že hráče (společnost) vyměnit nelze.

Historie nám neustále připomíná, jak v minulosti dokázala velkorysá demokracie posloužit vzniku nedemokratických režimů. Ústava evidentně nepočítala s tím, že bude extrémistickým organizacím plnit úlohu Trojského koně. A tak nám nezbude nic jiného, než aby to odnesl trenér (Ústava). Ústavní právo a zákon o shromažďování musí obranou úpravou získat jemnocit princezny, která i přes několik matrací cítí hrášek, který ji ruší v klidném spánku. Místo toho, aby si v klídku pochrupkávaly i když mají pod matracemi bejsbolové pálky, boxery a nože. Demokracie musí být jako oheň. Pouze s tím rozdílem, že kromě sluhy bude i dobrým pánem.