Nedělám si iluze, lidé na nucených dovolených si sotva libují, že se náhle ocitli bez práce. Nadávají. Počasí nic moc, dovolenou chtěli nejspíš jindy. Firmám utíkají peníze, mnohé podniky si ani před poruchou nemohly vyskakovat. Tohle energetické pouštění žilou jim život neulehčí. Ktomu stres lidí, kteří musejí chod firmy vmimořádných podmínkách nějak smysluplně zajistit. Doba je taková, zaváhání se neodpouští a je úplně jedno, proč kněmu došlo. Prostě se starej! Najde se někde vtom shonu pár vteřin na otázku, jestli všechny ty turbíny, podvozky, traverzy, drtiče a další stroje opravdu potřebujeme? Už jako dítě školu povinné jsem slýchal, o kolik víc cementu a kyseliny sírové jsme zase vyrobili a jak jsme teď díky tomu šťastnější. Dnes se mluví nepokrytě o penězích. Když si vzpomenu na sedmdesátá léta a síťovku sbochníkem chleba a srovnám to snákupním vozíkem narvaným po okraj, měl bych být zřejmě šťastný jako blecha. Nějak nejsem. Chyba bude asi u mě, ale zřejmě i jinde. Nejen u soudruhů zNDR.