No, taky už jsem vživotě nějakou tu lahev někde pohodil. Prázdnou, samozřejmě. Na zahazování plných lahví se pořád nějak necítím – a to nikoliv zekologických důvodů. I při odkládání těch prázdných nepotřebností se ale pořád ještě stydím. Pro krabičku od džusu kopu vlese alespoň mělký, alibistický hrobeček. Že mě přitom nikdo nevidí, to nehraje žádnou roli. Kdysi jsem rval ze země i každého hříbečka o velikosti kojeneckého palce. Teď ho tam nechám, taky bych se styděl, že ho někomu nedopřeji. Ať si ho někdo najde později. Tak se mi zdá, že vtom našem studu je pro přírodu nějaká naděje. Tak jsem to hezky zformuloval…, a jdu to zapít. Flašku hodím do koše. To mám ze sebe radost!