O vkusu, kýči a o plačtivém pohledu dětí

Mám tři děti. Nemůžu si stěžovat, nikdy mě ani moji manželku nemořily nějakými přemrštěnými požadavky. Dokonce si myslím, že už mají vkus a umělou hmotu nijak přemrštěně nemilují. Ale vzpomínám si, když ten nejstarší chtěl nějaké ty plastové dinosaury. Pěkně hnusné mrchy to byly, vyvedené vživých barvách. Anebo ten nejmladší syn, ten zase svého času zahořel láskou ksamopalu a poutům. Jo, pod tou pěknou fólií byl ještě zalisovaný roztomilý dětský granát a policejní odznak zkočičího zlata. Úžasné. Jenže, koupit ty do nebe volající krámy nebo hledět na uslzenou dětskou tvář? Chvíli jsem byl zásadový - ale dlouho to netrvalo. Ty smutné oči měly takovou sílu!