Jela jsem vsobotu večer sfotoaparátem na chrudimské sídliště Víta Nejedlého, kde se kousek od mého rodného domu zřítil parašutista. Dopadl vedle „eliťáckého“ domu na asfalt a jeho tělo leželo jen pár centimetrů od zaparkovaného béžového favoritu.

Nakukovala jsem pod černou igelitovou plachtu, kterou drželi policisté u rozbitého těla, které spadlo zdvanáctisetmetrové výšky. Aby ne, je to moje práce.

Mačkala jsem spoušť, když přijelo černé auto srakví, protože se sběrem infomací živím. Nechápu ale, proč si někteří dospělí zvědavci postávající na chodníku ssebou vzali děti a dopřáli jim tu strašnou podívanou. I když byla plachta dost velká, něco nepěkného občas vidět bylo – třeba krev.

Taková tragédie nepotřebuje dětské diváky, vždyť prázdniny mají být nadělením letní radosti a ne morbidní vzpomínkou na mrtvého nešťastníka.