Je to už hezkých pár let, kdy se naši politici snažili uklidnit veřejnost slibem, že se za restitucemi učiní definitivní tečka. Jak ale ukazuje současný příklad Chrasti, sliby - chyby. Město nemůže disponovat s veškerým svěřeným majetkem, natož do něj investovat, pokud není jasné, zda ještě nepřipadne církvi, která si na něj činí v restituci nárok. Stát se s církvemi dohaduje o majetku už od sametové revoluce, za tu dobu však nikam nepokročil. Zatím se jen s katolíky soudí o architektonický klenot - Svatovítský chrám. Na jedné straně tedy zůstala vůči církvím neodčiněná křivda, tj. náhrada za ukradený (znárodněný) majetek, na druhé přání většiny současné české ateistické veřejnosti tento majetek už nevracet. Politici se tak rázem ocitli mezi dvěma mlýnskými kameny a chybí jim odvaha rozhodnout, udělat restituční tečku. Místo toho mají rest, kterým komplikují život nejen Chrasteckým, ale i v jiných koutech naší země.