Kliknutím zvětšíteNapsal téměř stovku knih. Spolu s Janem Nerudou a Karlem Jaromírem Erbenem patří Eduard Petiška k nejčastěji půjčovaným autorům v knihovnách pro mládež. Vstával brzo ráno a od sedmi už seděl u psacího stolu. Norma – tři strany denně. Alespoň podle jeho syna Martina, který podědil literární geny a dnes působí také jako spisovatel. „Myslím, že právě v této pravidelnosti bylo jeho tajemství. Když si to člověk spočítá, zjistí, že takto za měsíc napsal devadesát stránek,“ řekl sedmdesátiletý Martin Petiška před dvěma lety v rozhovoru pro Deník.
Mezi Kolářem a Hrubínem
Eduard Petiška vyrůstal pod vlivem kulturně zaměřené rodiny, otec se znal se známými literáty – Jaroslavem Haškem, s nímž se potkal ve škole, a Franzem Kafkou. Mladý Eduard chodil na gymnázium v Brandýse nad Labem, s matkou sdílel lásku k hudbě i hudební nadání. Měl v plánu je kultivovat studiem konzervatoře, kam byl přijat, do života všech ale vpadla druhá světová válka.
Během okupace byl pracovně nasazen jako soustružník v čelákovické Volmanově továrně, ke studiím se dostal až po roce 1945, to už ale zvítězila Univerzita Karlova a studia germanistiky a srovnávací literatury. Odtud byl malý kousek k překladatelské a vlastní literární práci. Mimochodem, i jeho mladší bratr František byl – ačkoli působil jako lékař - literárně činný, psal povídky a verše pod pseudonymem František Vinant. Deset sezón vystupoval v Divadle Járy Cimrmana, zemřel předčasně v pouhých 46 letech. Jeho bývalí divadelní kolegové mu věnovali postavu Františka Šubrta v komedii Nejistá sezóna.
Brandýský azyl
Petiška se usadil v Brandýse nad Labem. Debutoval sbírkou básní Oči vzlétajícího času (1946), jež završila jeho předchozí zálibu v psaní veršů. Některé se sólově objevily i v časopisech, číst je mohli například čtenáři Mladého hlasatele. Krátce nato vyšla jeho první knížka věnovaná dětem, která předznamenala Petiškův největší zájem i společenské vnímání - leporelo Alenka šla spát.
Častou inspirací k příběhům pro děti byl právě syn Martin. To, co prožíval, se časem promítlo i do dobrodružství Petiškových knižních hrdinů - Jak Birlibán zlomil větev, Jak se Martínek ztratil, Martínkova čítanka. Častou ilustrátorkou byla Helena Zmatlíková, jejich společné knihy nechyběly snad v žádné dětské knihovně té doby. Podle matrikářů ovlivnily i výběr jmen pro chlapce, výrazně tehdy narostl počet narozených Martinů…
Mezi jeho přátele patřilo mnoho významných osobností, Bohumil Hrabal, Jaroslav Seifert, Emanuel Frynta, Kamil Lhoták, Karel Teissig, Zdeněk Sklenář. Nejvíce si ale rozuměl se dvěma. „Jeho nejlepší přátelé byli Jiří Kolář a František Hrubín. Scházeli se u nás, tvořili a maminka jim vařila, protože byla výborná kuchařka,“ líčí Martin Petiška. „Ostatně i proto nám Kolář napsal do knihy hostů svůj jediný verš v životě: U Petišků dobře v bříšku. A Hrubín k tomu připsal: U Petišků dělat knížku to je legrace, jde to bez práce.“
V 50. letech, kdy nemohl stejně jako jiní jeho kolegové publikovat, vznikl v Brandýse neoficiální literární klub, kde se scházeli Petiškovi přátelé. Protože nemohl psát, snažil se alespoň fotit a natáčet krátké záznamy přátelských setkání. Vznikly tu jedny z prvních filmových záběrů Jiřího Koláře.
Naděje na Olympu
V té době se mohl alespoň věnovat překladům. Svůj nejslavnější opus - přepracování dávných mýtů Staré řecké báje a pověsti - vydal poprvé v roce 1958. Známé příběhy odvyprávěl s mimořádnou bravurou, působivými ilustracemi je vybavil Václav Fiala. Od té doby se kniha dočkala bezpočtu dalších vydání a nových ilustrací, byla překládána do zahraničí, velké oblibě se těší hlavně ve Francii. Doputovala i do seznamů školní četby.
Pro autora byla ale zároveň prostorem pro jinotaje. „Protože nemohl vydávat knihy s přímým sdělením, psal o současných politicích v symbolech, v podobě zástupných olympských božstev,“ říká autorův syn. „Uložil do příběhů nejen zoufalství doby. Také její nadčasovou naději.“
Kromě řeckých bájí vznikly i Staré české báje a pověsti, Staré mezopotámské báje a pověsti, Staré egyptské báje a pověsti, Příběhy starého Izraele nebo Příběhy, na které svítilo slunce.
Jak se zrodil Krteček
Pak se jednoho dne stavil u Petišků doma Zdeněk Miller s tím, že si vymyslel jako hrdinu jedno netypické zvíře a ať k němu napíše nějaké příběhy. Tak se na gauči u Petišků zrodil u štrúdlu a kávy Krteček, mezi prvními legendární příhoda o kalhotkách s kapsami.
Petiška dále vydal několik románů, byl činný v rozhlase, bavilo ho zkoušet různé žánry. Celkové prodeje jeho děl přesáhly hranici osmnácti milionů kusů. Vydání antiutopistické vize Cesta do země Lidivoni, kterou napsal zkraje padesátých let, ale tehdy nemohla být vydána, se autor nedožil. Na pulty se dostala posmrtně, na konci devadesátých let.
Jeho tvorbou se inspirovali také filmaři. Václav Vorlíček natočil podle jeho textu pohádku Rabín a jeho Golem, Ivo Novák Malou podmínku štěstí, v rámci série Škoda lásky pro Českou televizi vznikly adaptace povídek Idyla na konci léta a Polibek pro vítěze.
Planetka Petiška
Tajemstvím jeho velké tvůrčí píle i úspěchu byl bezpochyby i harmonický rodinný život. A vztah k manželce Aleně, učitelce, jež byla jeho první čtenářkou a korektorkou. „Rodiče spolu měli krásný vztah. Jsem jim vděčný za to, že se měli rádi a že měli rádi mě. Člověk tady po sobě zanechává různé věci, a pokud je jednou z nich něco spojené s láskou, je to to nejkrásnější, co může být,“ uzavírá Martin Petiška na adresu táty, který po sobě zanechal obdivuhodné dílo. Ostatně, jedno září i na nebi. Po Petiškovi totiž pojmenovali planetku.
4
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
