AKADEMICKÁ MALÍŘKA MARTA HORÁKOVÁ (15. ledna 1911 – 22. července 2010) byla přední českou krajinářkou. Absolventka pražské školy Otakara Nejedlého měla na svém kontě řadu výstav po celé České republice i v zahraničí.

Stoleté životní jubileum by letos v lednu oslavila akademická malířka a rodačka z Chrudimi Marta Horáková. Žačka krajinářské školy profesora Otakara Nejedlého se svými díly proslavila i ve světě.

Přitom její umělecké začátky nebyly nijak snadné. Narodila se do mlynářské rodiny Schimerových 15. ledna 1911. Lásku k malování projevovala už od útlého věku, ale v poválečném období panovala všude velká bída a bylo těžké sehnat i něco pořádného k jídlu, natož pak tužku a papír pro nadanou dívku.

Svůj talent musela Horáková rozvíjet za pomoci načerno natřeného rýsovacího prkna, které pro ni po návratu ze Sibiře našel a vyrobil její otec, a zbytků křídy, které posbírala ve škole. Její nadání neuniklo pozornosti jejího strýce akademického malíře Josefa Schmoranze který jí ho pomohl rozvíjet a snažil se její rodiče přesvědčit, aby dali Martu studovat na uměleckou Akademii. Vzhledem k omezeným finančním prostředkům rodiny však dostal přednost ve studiích její starší bratr.


Povoláním učitelka


Marta po absolvování chrudimského gymnázia, kde se na jejím rozvoji významnou měrou podílel její první učitel kreslení Ferdinand Pochobradský, pokračovala ve svých studiích na zdejším Učitelském ústavu. Ten absolvovala v roce 1931. Následně patnáct let působila jako učitelka na různých školách v oblasti Českomoravské vrchoviny a Železných hor, což se hluboce promítlo do její tvorby. K těmto motivům se ve svých obrazech vracela i v pozdější době.

Její malířský rozvoj opět mírně zbrzdila druhá světová válka. V té době navštěvovala malířské kurzy ve Zlíně na Baťově škole umění a také kurz profesora Sychry ve Spolku výtvarných umělců Mánes v Praze. Válka ji však zasáhla i jinak. Například jeden ze svých obrazů věnovala osadě Ležáky. V době jejího vypálení Němci pracovala jako učitelka v nedalekém Holetíně. Problémy jí nadělalo i udání, že s jednou ze svých přítelkyň poslouchala zakázané vysílání zahraničního rozhlasu.


Oblíbený akvarel


Po druhé světové válce a znovuotevření českých vysokých škol v roce 1945 mohla konečně začít se studiem na Akademii výtvarných umění v Praze, kam se přihlásila na přání jejího manžela. V krajinářské škole Otakare Nejedlého byla jedinou ženou, však jí kvůli tomu málem Nejedlý nechtěl přijmout, ale nechal se přesvědčit ostatními členy přijímací komise. Po absolvování školy v roce 1949 by se mohlo zdát, že bude mít nadaná malířka dveře ke svému snu otevřené.

Opět ale zapracoval osud. Kvůli starostem o nemocné rodiče a dalším povinnostem se nemohla malování věnovat naplno. Přesto vytvořila desítky nádherných obrazů. Její nejoblíbenější technikou byl akvarel. „Ale profesor Nejedlý ho neměl rád, proto jsem začala dělat oleje. Jenže když malujete venku, barvy tolik neschnou a máte je všude, ve vlasech i na šatech. Proto jsem nakonec přešla k olejové tempeře,“ přiznala malířka v jedno z rozhovorů.

Nejraději malovala krajinu a to nejen tu na Vysočině a Železnohorsku, na jejích obrazech byste našli i okolí Prahy, Pálavu, Opavsko, jižní Čechy, ale i Slovensko, Jadran, Itálii, Španělsko, či Řecko. Své malby i jiná díla vystavovala i v Anglii či Švédsku.


Ryzí srdce


Zajímala ji také architektura, což se projevovalo nejen na jejích malbách. V pětapadesáti letech navrhla a poté s přáteli sama postavila dům v Pardubicích v Bulharské ulici. Ten každého návštěvníka na první pohled zaujal nejen oboustrannou okenní vitráží, ale i dobře udržovanou zahradou plnou exotických a vzácných stromů. Právě zahrádka u domu byla její velkou radostí a vášní i v době, když už se kvůli roztřeseným prstům nemohla chopit malířského štětce. Zemřela 22. července 2010 ve věku 99 let.

„Marta byla skvělý člověk, umělkyně ryzího srdce, vynikající přítelkyně a kamarádka. S úctou a vděčností vzpomínám na všechna setkání s ní a na mnohá zasvěcená a přátelská poučení, kterých si velmi vážím. Nejen já, ale všichni přátele rádi vzpomínáme na všechno krásné, co zanechala v našich srdcích,“ vzpomíná na tuto výjimečnou dámu Marie Sedmíková, ředitelka chrudimského Kabinetu Ex Libris.

Perličky z jejího díla a života

Sportovní talent. V mládí dosahovala vynikajících výsledků v běhu na 800 metrů, zvítězila na mistrovství ČSR juniorek, reprezentovala úspěšně Československo na mezinárodních závodech. Pak její sportovní přípravu přerušila nemoc. K závodění se již nevrátila, ač byla i dál aktivní sportovkyní.

Vztah k architektuře. Během studia na pražské akademii vyhrála i 1. cenu za architektonický návrh na podstavec pod zamýšlenou monumentální Stalinovu sochu u vchodu do Tyršových sadů v Pardubicích.

“Art pro–tis“. Věnovala se i novému výtvarnému stylu „art pro–tis“, své práce představila na výstavách v Anglii a Švédsku. Uspořádala i řadu výstav po celé České republice, největší v Praze v roce 1981 u příležitosti svých 70. narozenin.

Setkání s okupačními vojsky. Ve stěhování z Chrudimi do domku v Pardubicích, který sama navrhla a společně s přáteli postavila, ji málem zabránila v roce 1968 vojenská hlídka sovětské okupační armády. Ta zastavila její nákladní auto na mostě v Nemošicích. Vše ale nakonec dobře dopadlo.

Sgrafito.
V hale chrudimského vlakového nádraží se na zdi skví její sgrafito dlouhé dvacet metrů. Pracovat na něm musela jen v noci na žebříku, který jí přidržoval manžel. Práce na tomto díle jí zabrala 14 dní.

Má na svědomí i restaurátorské práce při opravě renesančních maleb na stropní klenbě pardubického chrámu sv. Bartoloměje, které ji nutily pracovat ve velmi náročné poloze. Jak ale sama přiznala, tato práce ji nejen živila, ale i bavila.

Medaile od města. V roce 2009 se stala laureátkou Medaile města Pardubice za dlouhodobý přínos pro město, která je po čestném občanství druhým nejvyšším oceněním, které může město Pardubice udělit.