V jedné z místností vyučoval i argentinský loutkář a mim Roberto White. Sice moc neumí anglicky, česky už vůbec ne, ale přesto se skvěle domluví. Stačí mu k tomu výraz tváře a pohyby těla. Kde už nonverbální komunikace nestačí, pomáhá překladatelka.

HRA PŘEDEVŠÍM

Ráno začíná jednoduchou hrou. Seminaristé si třeba v kruhu posílají emoci a na příjemci je, aby ji co nejvěrněji okopíroval a předal dál, jenže pozor – dotyčný může obrátit směr putování zprávy nebo pomocí gesta zařídit, aby svého souseda přeskočila. Kdo se nechá zmást, vypadává. Díky tomu se všichni účastníci probudí a načerpají energii, než začne samotný seminář.

Roberto White učí loutkářskou techniku zvanou „body puppets", volně přeloženo jako „tělové loutky", ve kterých se ruce, nohy i jiné části těla herců stávají základním prvkem pro vytvoření samotné loutky.

„V Argentině jsou nejčastější maňásci, ale nemají žádná konkrétní a ustálená jména. V příbězích se sice objevují stejné typy postav, ale záleží na autorech dané hry," popsal v přestávce argentinské loutkářství Roberto White.

Spánkem představení Loutky teprve začíná

PANENKY NA ODPIS

Ve vedlejší třídě se zatím spalo, lze-li za spánek považovat nocování v posteli vestoje. Tak totiž začínala hra s pracovním názvem Panenky, kterou tu Martin Zitko, Anna Tomanová a Josef Pekárek v rámci Loutkářské konzervatoře nacvičovali. „Není úplně hezké, být panenkou v našem představení," říkají loutkáři, když hračkám holí vlasy nebo oddělují končetiny.

„Mě to baví," žertuje Josef Pekárek, ale poté zvážní: „Nepřináší nám to nějaké potěšení, ale je to ale součást představení," dodává.