Herec Karel Heřmánek mladší: Vše má rub i líc. V USA jsem rozvážel jídlo

Sešli jsme se u Divadla Rokoko, kde hrajete. V čem vlastně?
Ve Znovusjednocení Korejí. Nabídku, abych hrál v Rokoku a Městských divadlech pražských, jsem dostal minulé léto, kdy jsem byl dlouhodobě v New Yorku a dal mi ji můj bývalý pedagog, dnes ředitel divadla Dan Přibyl. Zaujala mě, protože tou dobou jsem byl venku už docela dlouho a říkal jsem si, že to je dobrá šance vrátit se a zkusit se někam posunout tady.

Název zní zvláštně – o čem hra je?
Pravda, název je trochu zavádějící… Jde o metaforu vycházející z textu hry. Představení tvoří osmnáct povídek, které na sebe nenavazují a jediné, co je spojuje, je téma lásky, její zkoumání i nepochopení. Jsou tam dojemné, vtipné i smutné situace. Je to mix příběhů, v nichž se lidé potkávají, míjejí, chybí si i jsou spolu. Přijďte se podívat.

Karel Heřmánek mladší o nové hře: Nechceme šokovat, reakce nás ale zajímají

V New Yorku jste byl se svou ženou Nikol poté, co jste v loterii získali tzv. zelenou kartu…
To bylo díky známému, který mi o loterii řekl. Já jsem po tom netoužil, nikdy jsem o to neusiloval, ale když jsme se s Nikol ze studií v New Yorku vrátili, tak jsem si na loterii vzpomněl, vlastně jen tak z legrace se přihlásil – a ono to vyšlo.

Jaká byla vaše první reakce? O zelenou kartu, díky které můžete legálně a trvale pobývat na území USA, pracovat tam, využívat zdravotnické služby i sociální pomoc vlády, usiluje spousta lidí. Většina marně…
Nejdřív byl výskok do vzduchu, obrovské nadšení. A při dopadu vás najednou polije pocit zodpovědnosti, co všechno vás v té souvislosti čeká. Takové rozhodnutí má rub a líc. Řekli jsme si ale, že jsme mladí, že taková možnost třeba už v životě nepřijde – a jeli jsme.

Jak dlouho jste tam byli?
Čistého času přes rok a půl, ale pendlovali jsme, vraceli se domů. Většinu času jsme ale trávili tam. Pro nás to celkově byla škola života.

I co se herectví týče?
Zkoušel jsem nezávislé divadlo, scénické čtení, natáčel jsem se studenty nezávislé filmy. Byla to práce všeho druhu a k tomu úžasný New York.

Co vás živilo?
Cateringová firma, pro kterou jsme rozváželi jídlo po Manhattanu a byli jsme tzv. brand ambasadoři. Byla to super práce, protože nám dávala dost času na chození po konkurzech. Spousta českých herců se snažila v Americe prosadit, naposledy třeba Zuzana Stivínová. Ale kromě Jiřího Voskovce se to nikomu nijak výrazně nepovedlo. Ono je hrozně těžké soudit podle českých standardů, co znamená úspěch. Když jsem tam přijel a řekl jsem, že se v Česku živím jako full time herec, spadla jim brada a divili se, jak je to možné. Skoro každý člověk v Americe, který tedy už není hvězda, má k herectví ještě vedlejší práci, protože hraní ho neuživí. Ideální je dostat se na velkou divadelní tour. Mám kamarádku, která s jednou komedií už rok jezdí po Americe, ale až to skončí, bude si muset zase něco hledat. Tam je opravdu málo lidí, které herectví uživí. Herci mají dvě tři práce a do toho dělají projekty, na nichž si budují reputaci. Ano, můžete mít štěstí – potkáte někoho, komu se zalíbíte a dostanete nabídku snů. Proč ne, všechno je možné.

Přípravy na karlovarský festival vrcholí. Podívejte se, co ve městě vyrůstá

Nebylo pro vás, v Česku už známého herce, někdy ponižující účastnit se konkurzů?
Musíte se oprostit od toho, že to nemáte zapotřebí. Jedině tak můžete růst. A to platí nejen v Americe, ale i u nás. Myslet si, že má člověk jednou provždy karty rozdaný, je hloupost. Každý je postradatelný a nahraditelný.

Měl jste agenta?
Žádného agenta jsem neměl, postupem času se v tom naučíte chodit. Ptali jsme se kamarádů, kteří tam žijí, zjistili jsme, že existují webové stránky, kde jsme si udělali profil. Každý den tam zveřejňují konkurzy, do nichž se můžete přihlásit a pak čekáte na odpověď. Je to denní chleba všech začínajících herců.

Podařilo se vám navázat nějaké dobré kontakty, které by slibovaly větší herecké možnosti?
Každá příležitost, která není promarněná, je k něčemu. Vždycky se člověk seznámí s novými lidmi a buduje si síť kontaktů. Natočil jsem nezávislý film, který je zatím pořád v postprodukci, ale je to hodně ambiciózní projekt, taková sci-fi. Až to bude hotové, pak se tím snad budu moci dobře prezentovat.

Ale raději jste se vrátili domů.
Protože přišla ona zmiňovaná nabídka do Rokoka. V tu chvíli jsme uznali, že stojí za to sem přijet. Časem se ukáže, jestli jsme udělali dobře. Dveře v Americe ale máme stále otevřené, takže i návrat je ve hře.

Dvoukariérové manželství je komplikované, často to bývá tak, že jeden z partnerů se nakonec musí „upozadit“. Jak je tomu u vás?
Nevýhodou je, že když přijdete domů a chcete od práce trochu vypnout, moc to nejde. Ale když chceme, dokážeme to. Máme koníčky, které nás spojují, třeba cestování. Teď jsme si také pořídili psa.

Na dnešní poměry jste se ženil docela brzy, že?
S Nikol jsme byli už asi čtyři nebo pět let, když přišla chvíle rozhodnutí, jestli spolu pojedeme do Ameriky, nebo ne. To nás postrčilo a my si řekli, proč ne… Nějaký papír mezi námi přece nemůže nic zásadního změnit. Bavilo nás být spolu a pořád nás to baví.

Ojedinělá výstava. Losiny připomínají 50 let od natočení Kladiva na čarodějnice

Nežárlí Nikol na vaše herecké partnerky? Nedávno jsem vás viděla na plakátu v objetí s nějakou kolegyní.
Vím, co myslíte, to je plakát ke hře Po konci světa a ona slečna je Sarah Haváčová. Už jsem tohle představení jednou dělal, je hodně drsné. Je o dvou lidech v protiatomovém krytu a postupem času se mění v thriller, kde je dost napětí. Má krásnou gradaci…

S Nikol jste ho hrát nechtěl?
Ne nechtěl, ale nemohl. Nemůžu vysvětlit proč, protože tím bych vyzradil zásadní moment děje. Je to moc hezká hra, která rezonuje s napětím ve společnosti, dotýká se politických témat, ale hlavně je o vztahu kluka a holky, o nenaplněné lásce a dychtivosti. Je to tvrdý žánr, který by měl člověka šokovat, vybízet k přemýšlení. Přirovnal bych ho k filmům Podfu(c)k nebo Trainspotting. Jsem rád, že Divadlo Bez zábradlí se Po konci světa rozhodlo realizovat, že se naši rozhodli jít směrem k mladšímu publiku, které takový žánr vyhledává. Táta mě v této hře viděl, už když jsem ji hrál s Prague Shakespeare Company, moc se mu líbila a když mi teď odpadly nějaké projekty, říkal, jestli ji nechci zkusit u nich. Oslovil jsem právě Sáru Haváčovou, s níž jsme se už několikrát potkali, ona k tomu přivedla Tomáše Mašína a Ilonu Smejkalovou, dramaturgyni Národního divadla.

Nevadí rodičům, že hrajete i na jiných scénách, než v Divadle Bez zábradlí, které vedou?
Myslím, že ne. Navíc, když jsem se v září vracel, abych začal zkoušet Tři oříšky pro Popelku v Kongresovém centru a hru Znovusjednocení Korejí, tak Divadlo Bez zábradlí vůbec nevědělo, jestli bude ještě další rok fungovat.

Divadlo má potíže?
Ještě před volbami docházela nájemní smlouva a z důvodů pro mě nepochopitelných dalo město tátovi pronájem jen na rok, což se dozvěděl v září. V takové situaci nelze nic plánovat. Nemůžete prodlužovat licenci na hry, nemůžete říct lidem, jestli tam mají nějakou budoucnost. Je to hrozná situace. Kvůli tomu se tam dlouho nic nového nezkoušelo a Po konci světa je první premiéra po letech.

Teď je situace jaká?
Naštěstí se věci daly do pohybu. Divadlo dostalo jednoletý provozní grant a vypadá to, že dojde i na prodloužení nájmu. Nic však ještě není definitivní. Nicméně bych řekl, že svítá na lepší zítřky.

Oslavenec Jiří Korn: Je potřeba žít a dívat se vpřed

Proč by se smlouva neprodloužila? Divadlo Bez zábradlí je přece úspěšné…
Já to taky nechápu. Říká se všelicos…

Třeba že si na divadlo brousí zuby někdo jiný?
I to se říká. Rozhodně to není fér byznys. Tolik divadel dostává velké množství peněz na provoz a táta ne. Nemá stejné vstupní podmínky. Každý rok čeká, že se to změní – a ono nic.

Nemá tatínek někdy chuť to vzdát?
Myslím, že ne, to divadlo miluje. Nemá ale zapotřebí neustále něco dokazovat a hádat se s lidmi, kteří se honí za politickými ambicemi.

Umíte si představit, že byste jednou převzal jeho post a divadlo řídil?
Před pár lety bych na tuhle otázku odpověděl „ne“, ale teď musím říct, že někdy v budoucnu možná ano. V tuhle chvíli se ale ještě vidím jinde, chci udělat ještě pár jiných projektů.

Bavíte se s rodiči o divadle, radíte si?
Samozřejmě, že se o divadle bavíme, smějeme se, hádáme, je to úplně normální. Těším se, že s tátou jakou režisérem teď začneme zkoušet novou komedii, která by měla mít premiéru v září.

Posloucháte ho?
Poslouchám, ale přiznávám, že jsem na něj trochu drzejší než ostatní. Je to trochu podobné jako hraní s Nikol. S blízkým člověkem je to vždycky trochu problém.

Vaši maminku si pamatuju jako televizní hlasatelku. Vy taky?
Pamatuju si, když máma nebo pan Hemala uváděli v osm večer film. Řekli, kdo je režisér i o čem to je. Bylo to fajn.

Jaké vlastnosti jste po rodičích zdědil?
Doufám, že smysl pro humor. Táta je úžasný v tom, jaký má sám nad sebou nadhled, umí se shodit a to je, myslím, důležité v herectví i v životě. Prostě se nebrat příliš vážně. V tom chci být jako táta.

JANA MARXTOVÁ

Saša Rašilov: Dřív jsem byl mladý a fresh táta, teď stavím na zkušenostech