Původně se výrobky sušily na slunci, pece sloužící k vypalování předmětů se objevily zřejmě poprvé před 5000 lety na Středním východě. V přibližně stejné době začal hrnčířům sloužit i hrnčířský kruh. Techniku glazování výrobků znali již 3000 let před naším letopočtem v Egyptě. Předměty vyráběné z hlíny tedy slouží lidem od pradávných dob a hrnčířství patří ke starým a všeobecně rozšířeným řemeslům.

Porcelán až později

Nepřerušenou tradici keramické výroby v našich zemích můžeme sledovat s příchodem Slovanů od 5. Století. V průběhu staletí se výroba keramických předmětů stále zdokonalovala, nádoby měly stále lepší vlastnosti, jejich tvary byly rozmanitější stejně jako způsoby zdobení. K rozvoji keramické výroby, zejména po stránce rozšíření sortimentu výrobků i způsobů jejich zdobení, docházelo od vrcholného středověku.

Výrobky plně vytáčené na hrnčířském kruhu byly v našich zemích známé zřejmě od první poloviny 13. století. Od 15. a 16. století po vzniku hrnčířských cechů, lze pozorovat další zdokonalení tvarosloví výrobků a zejména jejich kvality.

Na podobě keramiky v části naší vlasti (především na Moravě) se na přelomu 16. a 17. století výrazně podíleli náboženští exulanti z Alpských zemí, kteří byli nazýváni Novokřtěnci nebo Habány. Přinesli totiž znalost nové technologie výroby keramiky s cíničitoolovnatou glazurou, zdobenou výraznými barvami: žlutou, zelenou, modrou a fialovou.

Na přelomu 18. a 19. století se objevila výroba kameniny a porcelánu. Počátkem 20. století však začal zájem o keramické nádoby upadat, kuchyňské nádobí bylo vyráběno z jiných materiálů, které keramiku postupně vytlačily.

Ke známým střediskům keramické výroby patřila tato místa: střední Čechy (Beroun), jižní Čechy (Bechyně, Soběslav, Třeboň), západní Čechy (Domažlice, Klenčí, Koloveč), Podkrkonoší, východní Čechy (Hlinecko, Litomyšlsko), Morava (Kunštát, Moravské Budějovice, Valašské Meziříčí, Znojmo) . V některých uvedených místech se výroba udržela až do současnosti.

Do domácnosti i do hospodářství

Na Hlinecku patřilo hrnčířství k tradičním řemeslům dávajícím lidem skromnou obživu. Byla zde poměrně kvalitní ložiska hlíny a výrobky zdejších hrnčířů putovaly do širokého okolí. K rozvoji hrnčířství na Hlinecku došlo na přelomu 18. a 19. Století. Po roce 1870 byla vyčerpána zdejší ložiska dobré hrnčířské hlíny a toto řemeslo zde upadlo. K tradičním centrům keramické výroby na Hlinecku patřilo Hlinsko samotné (mnoho hrnčířů se od druhé poloviny 18. století usadilo v části Hlinska zvané Betlém), Svratouch a Svratka. V posledně jmenovaných místech pracovali i kamnáři, kteří vyráběli kachle a také sami kamna stavěli.

Keramické nádoby se používaly v domácnosti i hospodářství. Sloužily k ukládání potravin, vaření a pečení pokrmů. Hrnčíři zhotovovali i speciální nádoby například: hliněná vykuřovadla, kropáče, máselnice, cedníky, ohřívadla, formy nejrůznějších tvarů…, ale také makovičky k ozdobě štítů, výklenkové plastiky, hračky, kloboučnické formy…

S opravou pomohl dráteník

Keramické nádobí vyžadovalo zvláštní péči, některé hospodyňky si nechávaly nové, hrnce a pekáče odrátovat dráteníky, aby jim jednak nádobí déle vydrželo, ale také prý proto, že se v takových hrncích lépe vařilo. Drát prý vedl teplo a pokrm se nepřipaloval. Putující dráteníci však dokázali přivést k životu i nádoby rozbité na střepy. S hrnčíři i dráteníkem se můžete potkat v expozici lidového stavitelství na Veselém Kopci.

Spojení přírodního materiálu: hlíny, dovednosti lidských rukou, lidské fantazie a jednoho z přírodních živlů: ohně, z keramických výrobků vytvářejí i dnes oblíbené průvodce každodenního života.

Ilona Vojancová