Volby do sněmovny začínají za

Nahrávám odpočet ...
VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Zimní putování po Zélandu s Leošem Šimánkem

Chrudim - Vyprávění z cest Leoše Šimánka po Novém Zélandu.

7.11.2011
SDÍLEJ:

Ilustrační foto.Foto: archiv

Snad žádné město na světě člověk nepozná po čichu. Zcela bezpečně je tomu ale v Rotorua. Na smrad zkažených vajec – sirovodíku – si musí člověk nejdříve zvyknout. V létě, kdy počet turistů mnohokráte přesahuje počet místního obyvatelstva, zde není k hnutí. V zimě se ale dají všechny geotermální divy v místě i okolí v klidu pozorovat. Rotorua leží na jižním břehu stejnojmenného jezera, žije v ní přes dvacet tisíc Maorů a je známá jako jejich kulturní centrum.O kempinky v Rotorua není nouze, v zimě jsou poloprázdné a tak si vybereme nejbližší od Whaka, tak zde zkracují těžko vyslovitelný název geotermální oblasti na jižním okraji města, největší turistické atrakce Severního ostrova.

Již vchod do areálu musí vzbudit pozornost každého. Tvoří jej vyřezávaná, tmavočervená brána, zobrazující maorský zamilovaný pár Hinemony a Tutanekai z pověstí dávných dob.Ze všeho nejvíce nás zajímá Pohutu Geyser – největší gejzír Nového Zélandu, který stříká několikrát denně do výšky až třiceti metrů.„Tady už to musí někde být!” řeknu ostatním po dlouhém bloudění areálem. Měli jsme si přece jen příručku koupit, nadávám si v duchu. Spoléhal jsem se na paměť, dlouho jsem si mapu u vchodu prohlížel, a dodám: „Už si z toho, jak jsem tu před lety byl, moc nepamatuji. Ale jedno vím určitě, gejzír byl fantastický!”Konečně se před námi otevírá výhled na tufové, sírou do žluta zbarvené terasy, na modrá jezírka s obláčkem páry nad pahorkem. Ukážu na něj a řeknu: „Mám takový dojem, že to brzo bouchne.”Ani k němu nestačíme dojít a už to začíná: s hlasitým syčením se dere pára a horká voda z nitra Země

To je teda bomba!

Je brzy ráno a chladno, v noci dokonce mrzlo, čímž bude výbuch impozantnější. Nad okolními kopci je modré nebe bez jediného mráčku. Vtom se vítr otočí a najednou není vidět na krok.„Tati, kde jsi?!” ječí Veronika.„Tady, kousek od tebe. Ani se nehni, ať někam nezahučíš a neuvaříš se!” odpovím a přeháním, abych ji trochu vyděsil. Reakci mé ženy nebudu raději popisovat. Vítr za chvíli odežene páru a před námi se vynoří úžasné divadlo, které se dočká Jakubova okamžitého komentáře: „To je teda bomba! Něco takového se jen tak někde nevidí!”Do nedohledna se valí velký bílý mrak a v nepravidelných intervalech stříká horká voda gejzíru výš a výš. Přírodní představení trvá dobrou čtvrthodinu. „Takový jeden výbuch by vyhřál celé sídliště,” zkazí Lenka svým technickým komentářem celou nádhernou podívanou. Zřejmě si vzpomněla na svá školní léta v Pardubicích. „Teď máme na programu další zajímavost!” povzbuzuji ostatní k aktivitě. I já jsem si totiž vzpomněl na své mládí, kdy jsem mladšímu bratrovi musel vařit krupicovou kaši. Sotva jsem přestal obsah hrnce míchat, začaly se na povrchu dělat bubliny a kaše stříkala po celém sporáku. „Kousek odtud je jezero s vařícím se blátem,” dodám a vyrazím naštěstí správným směrem. Daleko chodit nemusíme.

Před námi se objeví jezírko, které jsem avizoval. Na několika místech na hladině horkého šedivého bláta jsou kruhovitá místa, kde nejdřív roste, nafukuje se a pak praskne bublina a z jícnu pod ní vyletí kus bláta. Někde se rozprskne do šířky, jinde kolmo do výšky vystřelí blátivá kulička, z dalšího vyskakuje jako prst velká kuželka. Chvíli pozorujeme tuto zvláštní podívanou a najednou se začne naše Veronika smát, čím dál tím víc, až se za břicho popadá.„Co se děje?” zeptám se zcela nechápavě. „To ti nemůžu říct,” odpoví a chechtá se tak, že se z toho málem dusí. Občas má záchvaty smíchu, když někdo řekne něco legračního, ale teď nikdo nic směšného neříkal.Veronika se směje pořád dál, až se do toho vloží Lenka: „Tak neblbni! Co se děje?”„Podívej támhle,” a ukáže na právě vystřelující kuželku, „nepřipomíná ti to něco?”
Vzápětí se směje i Lenka. A to se už díváme všichni na stejné místo a hned mi je jasné, co se odehrává ve fantazii naší dcery. Bez dalších příhod pokračujeme dál, až dorazíme k maorské „termální vesnici”, další atrakci areálu. Shromažďovací dům, menší budovy i domeček na kůlu, kde se dřív uchovávaly potraviny, jsou zde postaveny v původním stylu.

U Maorů

Jsou to opravdu velice zajímavé stavby. Maorové jsou zruční řezbáři s úžasnou obrazotvorností. Shromažďovací dům zdobí gigantická řezbářská práce v klasické tmavočervené barvě. Nahoře na štítě i na sousední stavbě vyplazuje jazyk strašidelná maska s vykulenýma očima. Sloupy, rámy dveří i oken, prostě celý dům, zdobí fantastické figury a masky.Máme štěstí. Dozvídáme se, že bude kulturní představení. Netrvá to dlouho, než se objeví před domem na schodech pět potetovaných maorských „válečníků” v tradičních sukénkách s oštěpy v ruce a čtyři, také v krojích oblečené, maorské „krásky”. Muži předvádějí válečnický tanec, koulí očima, vyplazují jazyk, mávají oštěpy. Poté všichni tancují – ženy zpívají, chlapi hulákají. Nemohu se udržet, abych se nezačal smát, než zakročí Lenka s tvrzením, že to Maorové myslí úplně vážně a o tom je zajisté přesvědčeno i ostatní publikum.

Po „předehře” nás, asi tucet diváků, pozvou účinkující do domu, kde na pódiu pokračují v tanci a zpěvu. Ke konci představení zpívají píseň, kterou velice dobře znám. Při ní vzpomínám na dávné časy.Když si na lavičce u shromažďovacího domu nazouváme boty, které jsme si před vstupem dovnitř museli zout, začnu své vzpomínky líčit ostatním: „Tu poslední písničku, co zpívali, jsem dřív znal nazpaměť. Na mé první cestě Pacifikem jsem na plachetnici jel z Bora-Bory na ostrov Suvorov a stavili jsme se na Cookových ostrovech v Rarotonga. V přístavu mě napadlo, abych se zeptal, jestli na ostrově nežije nějaký Čech. Rád jsem se na svých cestách s krajany setkával, dovídal se zajímavé a užitečné věci. Dostal jsem adresu na Vítka z Liberce, inženýra chemie, který byl zaměstnán v konzervárně na ovocné džusy. Měl tam výborný džob, občas něco překontroloval, co bylo nové, a pak měl lehárnu. Bylo mu tak jako mně tenkrát, necelých třicet, a byl čerstvě ženatý s Maorkou. Už jsem zapomněl, jak se jmenovala. Taková baculatá, milá holčina,” na chvíli se odmlčím a sumíruji si vzpomínky.„Byla zrovna neděle a rodina Vítkovy ženy měla nějakou oslavu ve vesnici kousek od přístavu a mě pozvali také. Byla to žranice, jakou jsem doposud nezažil. Vítek vyženil na tři tucty maorských příbuzných, jeden tlustší než druhý.

Leoš Šimánek navštíví se svou live-diashow Chrudim. Více se o akci dozvíte zde!

Jak jsme si zpívali

Dvě velká prasata pekli v díře v zemi, na žhavých lávových kamenech pod vrstvou banánových listů. Vepři padli oba a kosti odtáhli psi. Nezbylo z nich nic! Než bylo maso upečené, tak mně naservírovali předkrm, na který se nedá zapomenout. Na listu banánovníku mi přinesli nějaké mořské slimáky, ale představte si, ti slimáci byli živí. Pokapali si je citrónem a museli jim děsně chutnat, protože u toho příšerně mlaskali. Ale já váhal a pak mně předkrm z „talíře” doslova utekl!”Jakub se ozve jako první: „To je sice prima story, ale tys chtěl povídat o nějaké písničce!”„K tomu teď právě dojdu,” odpovím a pokračuji s vyprávěním: „Po té žranici přinesli kluci ukulele, kytaru a bonga a začali vyhrávat, holky zpívat. Výborně jim to šlo. Hrál jsem pak s nimi taky na bonga a na malý kazeťáček, co jsem měl s sebou, jsem ty písničky nahrával. Právě jednu z nich, tu, co před chvílí zpívali „á-ma-té-á”, jsem si později pouštěl tak často, že jsem ji uměl nazpaměť, aniž bych věděl, co vlastně zpívám. Melodie se mi moc líbila.”„Vidíš, o Cookových ostrovech jsi ani v knížkách nepsal, ani mi o nich nic nevyprávěl,” řekne Lenka trochu vyčítavě a zeptá se: „A co je teď s Vítkem, žije tam ještě? Psali jste si?”„Kdysi jsem mu poslal pohled, Vítek mně taky, pak jsem zasel jeho adresu, ale myslím, že si tam žije dál spokojeným životem, rozmazlován svojí maorskou manželkou.”„To se holt umí někdo narodit!” dodá trochu jízlivě Lenka.

„Teď to tady ale zabalíme a pojedeme kus dál na jih k Waiotapu, k dalšímu, vůbec nejlepšímu geotermálnímu místu,” navrhuji. „Po cestě se můžeme utábořit u jednoho teplého potoka a večer bude koupanda!” zarazím se a dodám: „Doufám, že to najdu. Když ne, tak se můžeme někde v okolí na cestu poptat. Vzpomínám si, že voda Kerosene Creeku, tak se ten potok jmenuje, prapodivně páchne. I barvu má zvláštně nažloutlou, ale voda to má být dokonce léčivá. Jen málokdo ho zná, tenkrát mi místo na koupání ukázal jeden domorodec, se kterým jsem jel stopem k jezeru Taupo.” Můj nápad je jednohlasně schválen a v pozdním odpoledni, po dlouhém hledání přece jen Kerosene Creek objevíme.

Než dorazíme k tůňce, ve které se dá koupat, nebe se zatáhne a být jen o pár stupňů větší zima, tak by místo deště mohlo snad i chumelit. Nikomu se nechce svlékat, až se osmělí Lenka. Ta se na koupání nejvíc těšila a jako první vleze do vody.„No to je paráda!” volá. „Nebuďte srabi! Skočte sem za mnou!”Jakub ji následuje okamžitě. Veronika váhá, ale přece tam oba za nimi brzy lezeme a opravdu to stojí zato!Tůňka má dobrých deset metrů v průměru, člověk všude stačí a voda je skoro třicet stupňů teplá! A když se děcka rozehřejí, vylézají na břeh, kde se na větvi stromu nad vodou rozhoupají a skáčou do tůňky.„Kdyby ta voda tak nesmrděla, dalo by se tu vydržet snad věčnost,” hodnotí koupání Lenka.Za nějakou dobu však puch přestáváme vnímat a zůstáváme až do večera.

Brzy ráno vyrážíme, abychom si prohlédli zajímavosti termálního „Wonderlandu” – Waiotapu, té nejrozmanitější a nejzajímavější z geotermálních oblastí ostrova, a stihli stříkání gejzíru Lady Knox, který pravidelně ve čtvrt na jedenáct vyráží vodu přes dvacet metrů vysoko.Počasí se nám přes noc vylepšilo, máme modré nebe a v noci opět trochu mrzlo, takže dnes bude všechno horké výborně pářit. Mne osobně nejvíce zajímá vařící se jezero nazvané Champagne Pool se zelenou vodou a okrově žlutými, až dooranžova zbarvenými tufovými okraji. Plošina kolem jezera hýří v přírodě jinak nevídanými odstíny žluté. Je pořád velmi chladno, musíme vyčkávat, než vítr páru nad jezerem rozežene, abychom tento přírodní div mohli vidět celý. Čas letí a je na čase, abychom pokračovali dál. Gejzír na nás se stříkáním čekat nebude, je totiž na 10.15 naprogramovaný. Zní to paradoxně, ale je to skutečností. Sám od sebe nestříká, musí se mu pomoci. Nasypáním dvou kilogramů práškového mýdla do „kráteru” gejzíru to začne: nejdřív se z něj valí pěna a hned poté stříká čím dál tím výš. Je pojmenován podle Lady Knox, dcery generálního guvernéra, která prý poprvé v roce 1904 náhodou mýdlem probudila gejzír k činnosti.Spektakl to je maximální, když zaměstnanec přírodní rezervace promydlí Lady Knox hrdlo. Díváme se na toto umělo-přírodní představení s několika Číňany, kteří jsou z toho úplně paf. Asi jim to, co je očekává, čínsky nemohl nikdo vysvětlit.Sluníčko svítí a v mrholení padajícím z výšky se vytváří duha, která Lady nasazuje doslova korunu!

Více o autorovi a jeho knihách najdete na internetových stránkách: www.leossimanek.cz
7.11.2011 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Martin Kolovratník kandiduje do Sněmovny za hnutí ANO.

Chystáme on-line: Kolovratník bude odpovídat čtenářům

Ilustrační foto

Místo vrátnice se bude volit v základní škole

VÍME PRVNÍ

Vražda v Krasíkově. Zřejmě kvůli neshodám a alkoholu

Krasíkov - K vraždě asi 45letého muže z Třebařova došlo v sobotu v obci Krasíkov na Orlickoústecku. Na svědomí ji má podle dostupných informací jeho partnerka M. K. Muže zabila při hádce.

ON-LINE: Simeon Karamazov dnes odpovídal na vaše dotazy

Chrudim - Vysokoškolský učitel, poslanec a lídr krajské kandidátky ODS pro volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR Simeon Karamazov dnes od 10 hodin odpovídal čtenářům Deníku v on-line rozhovoru.

Cena povinného ručení plíživě stoupá. Pojišťovny na něm tratí

Povinné ručení by mělo podražit. Důvod je prostý, už delší dobu nevydělává a pojišťovny na něm navíc tratí. Kdo zdražení pocítí nejvíce a kdy k němu vlastně dojde, vysvětluje Zbyněk Kuběj, analytik neživotního pojištění Partners.

Chrastecká škola plánuje investice za 18 milionů

Chrast – Chrastecká základní škola 4. listopadu oslaví 140. výročí založení. V současné době ji navštěvuje 468 žáků a na jejich vzdělání se podílí 66 zaměstnanců, z toho například 18 asistentů pedagoga

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení