Od rána do večera na tréninku. Ruce sedřené do krve. Bohumila Řešátková dostávala kdysi dávno zabrat. Nejdřív od táty, pak od trenérů. Ale i ji samotnou hnala motivace uspět. Vždyť byla československou reprezentantkou, hvězdou tehdy tolik populární sportovní gymnastiky. Každý v jejím okolí se chtěl přiblížit největší hvězdě. A ona s Věrou Čáslavskou sdílela ty nejdůvěrnější momenty. Trénovala s ní, pomáhaly si.

„Snad to nevyzní hloupě, ale bez nás by nebyla tak dobrá. Příprava s námi ji posouvala, a naopak její úspěchy zase motivovaly nás,“ zavzpomínala Bohumila Řešátková, za svobodna Řimnáčová, 73letá rodačka z Prahy, která se takříkajíc na důchod s manželem přestěhovala do Ondřejova, malebné vesnice v Ladově kraji.

Začněme obligátní otázkou. Byla to náhoda, že jste se stala gymnastkou, nebo jste o tom jako dítě snila?
Asi jsem měla štěstí. Nejdřív jsem dělala uměleckou gymnastiku, teď se jí říká moderní. Ale v jedenácti letech jsem se doslechla o konkurzu, který pořádali tehdy velmi úspěšní trenéři Eva Bosáková a Vladimír Prorok.

Tedy lidé, kteří stáli za vzestupem Věry Čáslavské.
Ano, v té době akorát byla na prvním mistrovství světa, Československo získalo v Moskvě stříbrnou medaili v kategorii týmů.

Ale z konkurzu vedla do reprezentace dlouhá cesta. Kdy nastal ten zlom?
V roce 1963 jsem se dostala do juniorské reprezentace, to mi ještě nebylo šestnáct let. Ale těch tréninků a hodin v tělocvičně jsem měla za sebou opravdu dost. A rok nato už jsem mohla závodit se ženami.

Není třeba se ptát, zda vás hnala vidina olympijských her v Tokiu, že?
Samozřejmě. Mrzelo mě, že jsem na nich nemohla startovat. Zbyla na mě pozice náhradnice. Rozhodovalo se mezi mnou a Janou Poznarovou. Trenéři mi nikdy neřekli, proč dostala přednost, když jsem byla v kontrolních závodech vždycky lepší. Asi rozhodl věk.

Ale do Japonska jste odjela, byla jste součástí olympijské výpravy. Jaký to byl pocit?
Tehdy mi bylo už sedmnáct let, nepřišlo mi to zvláštní.

Rodiče neměli problém vás pustit tak daleko?
Asi ne, nevím, jak to brali. Víte, pro nás byl v té době sport maximum, chtěli jsme být nejlepší. A o ničem jiném jsme nepřemýšleli. Všichni se prostě upínali k medaili.

Pojďme k tokijské olympiádě. Jaký dojem na vás tehdy udělalo Japonsko?
Největším šokem byla samotná cesta. Já jsem už předtím byla v Belgii, kam nás pozvali na exhibici, ale tohle bylo úplně něco jiného. Letěli jsme TU-104, a to nebylo nic moc (pozn. aut.: letadlo sovětské výroby, které tak akorát zvládlo trasu Praha–Moskva).  Měli jsme asi osm mezipřistání. Když jsme se ocitli v Kambodži, tak nás po noci v hotelu poslali do jiného letadla. Blázinec. Zážitky během cesty byly velikánské.

Mohli jste pak vyrazit na výlet?
Sice jsme letěli s předstihem, ale jen kvůli aklimatizaci. My gymnastky jsme z vesnice jezdily jen na tréninky a zase zpátky. Nikam jsme se nedostaly. A po olympiádě se jelo domů.

Když jste byly takhle dlouho spolu, nepřišla ponorka? Vycházely jste spolu dobře?
Ne, žádné rozepře. Byly jsme správný tým. Jako družstvo jsme se vzájemně podporovaly, i já jako náhradnice.

Největší hvězdou byla Věra Čáslavská. Co to, že česká holka Japonce tak uchvátila?
Tehdy tam milovali gymnastiku. Japonci ji snad měli jako sport číslo jedna, protože jejich kluci byli nejlepší na světě a děvčata se prala s námi a Ruskami o stupně vítězů. Leccos dělala vizáž, to víte, blondýnka pro národ, který má vesměs černé vlasy… K tomu pěkná figura a skvělá výkonnost. Ale snad nejvíce zabralo její vystupování. Když po ní fanoušci nebo novináři něco chtěli, nikdy neodmítla. Byla laskavá. Chovala se úžasně.

Zdroj: Youtube

Řada vašich vrstevníků vyprávěla, že po olympiádě to nebyl žádný med. Třeba bronzový veslař Pavel Hofmann se zlobil, že nepoplatní režimu museli jet domů po vyhlášení. Dotklo se to i vás?
Samozřejmě, jako náhradnici mě domů poslali hned po skončení olympiády. Tedy, porouchalo se nám letadlo v Kambodži, takže jsme tam na týden zůstali v pěkném hotelu s bazénem. To byla taková malá satisfakce (úsměv). Poznali jsme i tu zem trochu, to tam ještě nebyli Rudí Khmérové. Viděli jsme propastné rozdíly mezi chudými a bohatými.

Do Japonska jste se ještě někdy vrátila?
Ano, pozvali nás na exhibice. To bylo prima. Takže jsme přece jen něco zažily. Oni se z Věrky mohli zbláznit.

Povídejte.
Ani nemohla vyjít na ulici. Poznali ji, i když se zamaskovala. Dokonce si pamatuju, že pro nás nechali po pracovní době otevřený celý obchodní dům. Mohl být velký třeba jako Kotva, kde jsme si my české holky mohly nakoupit. Věrka byla nervózní, kolem spousta fotografů… Říkala: „Co si mám koupit?“ Aby to nevypadalo hloupě, tak si vybrala pro tatínka zapalovač. Jenže sáhla po tom nejdražším! Když slyšela cenu, šalamounsky se zeptala, jestli je na plyn, nebo na benzin. Když se dozvěděla, že je na benzin, odvětila: „Á, potřebovala jsem na plyn.“ (smích)

Takže jste si nic nekoupily?
Musím to uvést na pravou míru. Japonci nás rozmazlovali a tímhle nás velmi překvapili. Všechno, co jsme si vybraly, nám pak zaplatili.

Už jsme narazili na režim a komunisty. To vás klidně pustili do Japonska?
Jo, jasně.

A to se nebáli, že jim některá hvězda emigruje?
Zase nemyslete, vždycky s námi od nich někdo jel. Nějaký takový politruk, který si nás pečlivě hlídal.

Soutěžila jste v době, kdy Československo patřilo v gymnastice k elitě. Čím to je, že tehdy to šlo, a dnes ne?
Máte pravdu, vnímám jako štěstí, že jsem zažila tu nejvyšší úroveň. Stříbro v Mexiku bylo úžasné, škoda, že to nebylo zlato, ale těch měla dost Věra… Když skončila, ještě jsme na mistrovství světa byly třetí. A dneska je považováno za úspěch, když na olympiádu jede jedna průměrná gymnastka nebo gymnasta.

Trochu jste odbočila…
Ano, dnes to nejde. Těžko říct proč. Myslím, že podmínky nemají holky špatné. Možná lepší, než jsme měly my. Vždyť my si při tréninku musely několikrát samy přestavovat nářadí. Možná to bylo dáno i trenéry, ty jsme měly vynikající. Ať už to byl Vladimír Prorok, Slávka Matlochová, Alena Proroková-Tintěrová. Neustále vymýšleli originální prvky. A také musím zmínit, že ta obtížnost jde strmě nahoru. Náročnost je veliká.

On to tady není už moc populární sport, základna je dost úzká. Odrazuje děti a rodiče dřina a pověst gymnastiky?
Asi ano, ta dřina je abnormální. Děti sice přijdou, ale spíš kvůli tomu, že gymnastika je dobrá jako základ pro další sporty. Ony získají dovednosti, nějaký čas je to baví, ale později – když padají na pusu – obvykle odejdou.

Jak se trénovalo v době Věry Čáslavské?
Normálně tak čtyři hodiny denně. Ale když se blížila velká akce, tak jsme jely na soustředění. Třeba před olympiádou v Mnichově jsme byly zavřené dva měsíce ve sportovním centru v Doubí u Třeboně. Byly tam sruby, palandy, krb. Ráno před snídaní jsme měly balet, dopoledne hlavní trénink, od dvou odpoledne individuální přípravu a pak od čtyř další trénink. Chápete? Čtyřikrát denně. A protože to bylo kousek od rybníka, kousali nás tam komáři a ovádi. Totéž bylo i před Tokiem. Měly jsme mozoly, odřeniny na krev. Ale člověk to musel překonat, dostaly jsme obvazy a šlo se dál.

Nelitovala jste někdy toho, že jste se dala na sportovní dráhu?
Kdysi jsem si říkala, že jsem to měla těžké. Táta byl extrémně přísný. Ale v současné době oceňuji, že jsme měly řád, nemohly jsme, ale musely jsme. Sport mi dal hodně. A říká to i manžel, který dělal hokej. V našem věku už jiní pomalu jen leží a koukají na televizi, my jezdíme na kole.

Kariéru jste ukončila po olympiádě v Mnichově. Bylo vám 25 let. Co jste dělala pak?
Založila jsem rodinu. Potom jsem si dodělávala školu. Zprvu jsem studovala VŠCHT…

…pamatujete si dodnes chemické vzorečky?
Ne. Jsem sice inženýrkou chemie, ale brzy jsem se na to vykašlala a šla jsem na fakultu tělesné výchovy a sportu, kde jsem si udělala licenci trenéra.
Se čtyřmi dětmi! Změnila se pravidla, najednou bylo možné studovat i dálkově, takže to šlo.

Ale gymnastky jste netrénovala, že?
Cvičila jsem s hudbou džezgymnastiku. Měla jsem svou taneční skupinu. Pak jsem pomáhala založit svaz aerobiku, byla jsem jeho manažerkou. Z úplných nul jsme se dostali mezi elitu. Takovou mou rozlučkovou písní bylo mistrovství světa v roce 2003, které se konalo tady v Praze.

Vraťme se k olympiádě, vždyť probíhají hry v Tokiu. Fandíte u televize?
Samozřejmě se těším na gymnastiku. To, co předvádějí holky dnes, může ocenit jen ten, kdo to někdy dělal. Běžný divák si řekne: senzace, ale neví, co je za tím. Pak mám ráda atletiku, tenis.

Kdo z českých sportovců vám imponuje?
Moc mě překvapil basketbalista Tomáš Satoranský. Jak říkal, že si olympiády váží nejvíc. Klobouk dolů. To je přesně důvod, proč olympiády mají své kouzlo. Lidé najednou neřeší politiku, ale jsou si rovni. Ta atmosféra je neopakovatelná.

A koho zrovna nemusíte?
Trochu nechápu ty, co se tam rozhodli nejet. Třeba elitní tenisty. Sice říkají, že se jim tam nechce kvůli koronaviru, ale spíš bych řekla, že jsou zvyklí na peníze. A tohle jim poslouží jako výmluva. 

Co materiálního jste si vy vlastně odnesla za sportovní úspěchy?
Támhle ve skříňce mám kávový set. A ještě mi dali příbory za mistrovství republiky. 

Z Tokia vám zůstalo co?
Mám helmu, hodiny, přivezla jsem si perly, tranzistoráky. To nám tam dávali po těch exhibicích. Celé rodině jsem nakoupila, něco na sebe. Tady bylo za komunistů prd. Trochu lituju toho, že jsem nešla víc po tom, co by mi tu zem a dobu připomínalo. Ale na druhou stranu, za kapesné tři dolary na den…

Kdyby to šlo, letěla byste se do Japonska podívat?
Už ne. Já jsem se v životě nalétala tolik. Nejdřív s gymnastikou, pak s aerobikem. Teď mi stačí vidět to v televizi.