Ahoj, je květen, tedy máj a snad není nikdo, komu nenaskočí „lásky čas", pod logem KHM.

Zavilí usilovní romantici tlačí svou rozmilou na Petřín k soše klasika, línější zdejší rvou větve z třešní a líbačkou urputnou si zajišťují zlomení běhu času, tedy zabránění vadnutí, či uschnutí, jak praví zvyk. A ten je, jak známo, železná košile.

My, co jsme přísahali na surrealismus si nedáme na Karla Hynka sahat a je to náš guru ve starších vodách českých ten největší. Vzpomínám na dobrodružnou pouť za obsahem jeho deníků, které psal tajným písmem. Pan Stejskal z Poličky, velký Mácholog a sběratel jeho Májů, mně zapůjčil tehdy v exilu deníky vydané a krásně ilustrované J. Kolářem. Ke svému překvapení jsem zjistil, že Karel byl normální zdravý chlap, který měl však úchylku v tom, že si své erotické eskapády zapisoval. A dělal to fikaně. Na slově fikat a fikaně trvám! Tak to má i KHM zapsáno. Proč? Inu básník. Musel tušit, že to nebude tak velký problém tajné písmo rozluštit. Větší problém byl tehdy, deníky zveřejnit. My Češi máme rádi trochu té mlhy okolo klasiků…

Přijal jsem pozvání na prvního máje zajít na koncert Jaroslava Hutky do Muzea barokních soch. Nemusí být člověk znalcem místních politických poměrů, aby si nerozklíčoval tuto událost jako tu, která má přinést voličské body. Neb volby se blíží a jistě se máme na co těšit. Než Jaroslav Hutka je klasik českých písničkářů a byl to on, kdo nejen mne, ale celou mou generaci upozornil na na fenomén Moravských lidových balad. A bylo to zjevení! Po sté překopírované magnetofonové pásky z magnetofonu Sonet Duo. Jen si představte, že v jeho prodejním vybavení byla i olejnička! A blikalo na něm nádherné magické oko! Do nekonečna jsme poslouchali songy Hutky, Třešňáka i jiných bardů.

Vzpomněl jsem si na ty časy sedě v předposlední řadě na koncertu v Muzeu barokních soch. Žel, nebylo rozumět jedinému slovu. Asi proto byl koncert zadarmo. Jednu chvíli jsem měl dojem, že za to mohou zlé čertovské vlny, neb za kopcem mělo zrovna sraz pár posledních čertů vypelichaných. Ozvučení a akustika byla tak zoufalá, že, sic vycvičen z nekvalitního poslechu v letech sedmdesátých minulého století, jsem po třetí písni zarmouceně odešel zpět do slunečného prvomájového podvečera. Ne, na Festuňk mé kroky opravdu nevedly.

P.S. Mé body organizátoři koncertu v muzeu nemají.

Ivan Baborák, výtvarník