Ahoj, je srpen a příští sobota je už v září. Vždy okolo 21. srpna si s nostalgií vzpomenu na dny okupace v tom roce 1968 viděné očima tehdy třináctiletého chrudimského kluka. Přiznávám, že s odstupem času je toto datum spolu s převratem v v roce 1989 zatím nejdůležitějším zlomen v mém životě. Samozřejmě, že v tom celospolečenském měřítku.

Dodnes se podivuji, jak v obou případech bylo lehké manipulativně využít, či lépe zneužít, svornost a nadšení lidí k totální deziluzi a jak si to ti slušní našinci v obou případech nechali líbezně líbit. Možná je to tím, že z nepochopitelných důvodů u nás patří ke slušnému vychování se neozvat, nestrkat do toho nos. To je ovšem krásné přirovnání, nestrkat do toho nos, a když už to dělat, tak nejlépe v hospodě u piva či doma do světlíku. Ti slušní, co se nedají, jsou těmi slušnými, co se dají, nazýváni šťouralové, ukřičenci, nebo naivové, či paradoxně pravdoláskaři.

Zvláštní je, že jsou tak nazýváni i těmi, za které se tito naivové perou. Neb oni jsou poserové, kteří neposlušnosti, či boje za spravedlnost nejsou schopni, nebo si prostě nechtějí dělat zle. A proč by také měli snášet, že jim někdo nastavuje zrcadlo v příkladu, že on je toho schopen? Takový postoj nejen dráždí zlomené, ale dokonce probouzí žárlivost a nedej pán Bůh závist na ty, co se nedají. Jejich taktika potom bývá mlčení. A to i tehdy, když ti, co jsou nezlomeni biti, nebo je např. nazývají lůza. Hlavně si nezadat ani s jednou skupinou, protože nejdůležitější je mít klid. Protože o klid tu jde především!!! Chceme klid a pohodu. Za jakou cenu to máme je nám téměř fuk. Současné politické události a krize nás nahání do sítě nepohody a neklidu.

S potěšením sleduji, jak i pohodáři začínají nebýt v nepohodě. A začínají do toho strkat nos. Myslím, že čím víc, tím líp. Pro nás pro všechny.

Ivan Baborák, výtvarník
www.baborak.cz