Od roku 1992 do 2004 to byl Den osvobození, od roku 2000 Den osvobození od fašismu a nyní slavíme 8. května jako Den vítězství. A letos se do oslav ještě vklínil hokejový šampionát o světovou trofej a jak každý ví, hraje se u nás a kdo neskáče není Čech a vlaječky na autech a troubení a rozjařené tváře a emoce a navléknout naše dresy a vůbec hysterie sportovní ovládá nejednoho sportovního fanouška či fanynku a i ctitel celkem poklidných sportů, jako je rybářství, či šachy se nechá strhnout a rád.

A do toho státní svátek a kladení věnců, na které jsme si vyčlenili den volna a konečně jsme se po letech tahanic dohodli, kdy se bude slavit a jak se bude jmenovat, což je takové naše české a typické. My, co pamatujeme doby, kdy se oslavovalo povinně, víme, že už v názvu toho svátku se zapomnělo na rumunské vojáky jejichž počet dosáhl úctyhodných 246 000 mužů zapojených do bojů na našem území. Také na Amíky a i na Poláky a hlavně jsme zapomněli na počty mrtvých z těchto armád. A vzdávali jsme hold pouze sovětským vojákům, kteří ale přispěli největším dílem k našemu osvobození. Máme jim všem být zač vděčni a pietu a naši úctu si jistě zaslouží všichni. Ale nebyli bychom to zase my, Češi s rozmíškami a rozbroji a handrkováním, které k důstojnosti tomuto velkému svátku nepřidají. Jedněm vadí, že jejich pomazané hlavy nejsou zachyceny na fotografiích z aktu kladení, druhým vadí, že si zkazí kladením věnců den volna, který je ale přeci právě určen k pietě, uctění a vzpomenutí a jdou klást věnce den předem. A pak jsou zoufalci, kteří k pomníkům s věnci jdou o den dřív a vadí jim, že jsou tam sami, a že by bylo nejlepší, kdyby to setkání u pomníků bylo zase povinné alespoň pro školní mládež. A hlavně je to vše nedůstojné a možná proto tam nejsme.

Ivan Baborák, výtvarník