Ahoj je únor a stále je to stejné a pořád do kola. Když je v zimě teplo, nejsme spokojeni, když napadne sníh a mrzne, nelíbí se nám to také. Příroda mocná si prostě dělá co chce a nic se nestará o naše potřeby. Vzpomínám na svá vojenská léta v Litoměřicích v kasárnách pod Radobýlem. Tehdy jsme sloužili s bratry Slováky dva roky.

Jeden takový slovenský Maďar od Komárna příjmením Mesároš se vrátil z vycházky tak zničen alkoholem, že jeho chrápání nedalo usnout téměř celé rotě. Mí spolubojovníci odvážní vzali Mesároše i s postelí a širokým schodištěm ho vynesli na buzer plac, kde na něj tiše a celou noc padal lehce sníh.

Mezi kasárenskými budovami zasněžené náměstíčko a uprostřed postel s chrápajícím Maďarem ve spacáku. A k posteli nevedly ve sněhu žádné stopy. Scéna téměř na surrealistický obraz, nebo scénu z filmu mého oblíbence Felliniho.

Když nad ránem přicházeli vojáci z povolání, kteří neměli pro umění i srandu tohoto druhu pochopení, měl to chudák Laco příjmením Mesároš spočítané. Dostal pět dní v ťurmě, jak se v kasárnách říkalo base. Ale co, utužil si zdraví a hlavně – byla v té mizerii aspoň trochu sranda.

P. S. Sleduji, že se stále hledá nový prezident na hrad, kterého snad budeme volit na přímo. Udělal jsem si průzkum mezi svými kamarády a mám pro vás dobrou zprávu. Stojan, on je sice Bulhar, ale to bychom vyřešili, by to bral. Je usměvavý, nezkazí žádnou srandu, nikdy ani náhodou nebyl u komunistů a říkal, že by to dělal i za poloviční plat. Tak kdyby něco, Stojan by to bral.

Ivan Baborák, výtvarník, www.baborak.cz