My Češi jsme velmi obezřetní a jen tak něčemu cizímu či neznámému nevěříme, nebo alespoň nedůvěřujeme. Což zase není až tak špatná vlastnost. Pokud nás však nezatáhne do osidel zoufalého strachu, který dokáže zatemňovat ledacos a hlavně mozek.

Zaznamenal jsem právě v den té srandy, jak se projevil chrudimský strach z cizího neznámého a jak jednoduché, a asi i laciné, je toho strachu využít či zneužít. I když přiznám, přeci jen to bylo dobré, alespoň k zamyšlení. Zamyšlení o nás. Píšu tu o „žertu", který se šířil Chrudimí po návštěvě ministra vnitra Milana Chovance, že ve městě budou umístěni běženci.

Také prý se objevil nějaký člověk snědé pleti, který ověnčen zlatem, ale Rom to nebyl, zastavil mladou maminku na silnici Chrudim Pardubice, mával nějakou průkazkou a na vizitce měl, že je Ahmed Mustafa a že je director a vystrašená maminka mu dala osm stovek a nahlásila to policii. Mustafu snad zatím nikdo nechytil.

No a je to tady, myslím ten strach. Co si jen počít, když na nás všude číhá, a kde kdo ho živí a kdekomu pomáhá. Komu?

No přeci těm, kteří mají rychlá a spolehlivá řešení, jak nás ochránit. Obskurním politikům, kteří se vždy vyrojí, když strach zatemňuje mozek. Strach z nás v Evropě udělal stát s pověstí, že u nás nechtějí žít ani křesťanští uprchlíci, kterým jsme nabídli velkorysé podmínky. Mám strach abychom nepodlehli strachu a těm, který na něm profitují.

Ivan Baborák, výtvarník