Ahoj, je konec října a čas dušičkový je za dveřmi.

Některé svátky se musí připomenout, ale mám dojem, že čas dušičkový nám matička příroda připomene neomylně a pravidelně a to tak, že každoročně už na furt. A my se obrovskou rychlostí blížíme tam, kde jsou ti, které v tento čas chodíme navštěvovat a uctít s kyticí nejlépe živých květů. Neboť jejich heslo „To, co jste vy, byli jsme i my,” které jsem si přečetl u mumií v Klatovech, dává tušit, že smrt nás všechny, a to bez rozdílu postavení i majetku, potká každého jednou za život. Nemám rád svátky kdy jako na povel si všichni nasadí masku, v tomto případě smutku. Stejně to je i s veselím silvestrovským s povinně koutky úst nahoru. Rád a s chutí si vzpomenu na všechny, které jsem měl rád a bez kterých by dočasnému pobytu na tomto světě hodně chybělo.

Jde o pár chvilek, kdy se stane zázrak, že se člověk cítí fajn. A pokud ještě má to štěstí, že tu chvíli sdílí s někým blízkým, s kým si rozumí, tak právě pro tyto okamžiky má cenu tady být. Na všechny ty báječný lidi, kteří už tu s námi nejsou a už nikdy nebudou, si vzpomenu rád a často, nejen na Dušičky, ale i během roku. A nemusí to být ve frontě aut a na hřbitově kdesi v dálce.

P.S. A mezi námi - nejraději na ně vzpomínám s úsměvem.

Ivan Baborák, výtvarník, www.baborak.cz