Ahoj, a je tu konec prázdnin.
Všechno jednou končí, a jak praví klasik, něco nového krásného začíná.
Asi se stejnou počítal nevypočitatelný otec zakladatel taťka Václav, když rozehrál svou testovací bojovku předvolební, jinak zviditelňovací hru s názvem Kdo se ke mně přidá a jaké mám šance? K zoufalcům se přidávají zase jen zoufalci typu Bobo, a tak taťka usoudil, že do toho nepůjde a nechal si dvířka otevřená, aby, když tak, mohl vkročit do Evropského parlamentu. Kde se na něho už všichni těší.
Jiné hry se odehrávají v Sýrii a jsou to bojovky natvrdo a mrazí z těch zpráv a obrázků na chrbátu, neb se tam haraší údajně chemickými zbraněmi a na to slovo „údajně" bych dával pozor, to už známe z Iráku, kde se ty zbraně, které byly důvodem, že tam Amíci vlítli, dodneška nenašly. A pořádek tam taky hoši s hvězdami a pruhy nenastolili. Tak proto ta opatrnost i snaha se dobrat řešení, které by bylo jasně proti zakázaným chemickým zbraním, ale taky i o pomoci zoufalé situaci civilistů. Jak na to? To je otázka těchto dní.
Nás doma čeká bojovka se jménem volby do Poslanecké sněmovny a jedni budou posilovat levici a druzí budou zachraňovat pravici a v předvolebním boji si půjdou po krku. Ti zleva po těch zprava a obráceně a já si nepřeji nic víc, než aby už konečně zvítězil zdravý rozum nás voličů, kteří by neměli tak lehce skákat na předvolební špeky a měli by chtít znát programy stran a vyžadovat jejich plnění. Měli by mít na mysli, aby se ke kormidlu dostali ti, kteří alespoň jednou za den myslí na své voliče. Na nás. A vůbec by mi nevadilo, kdyby to byla obyčejná a přesto neobyčejná paní, jako je třeba A. Merklová. Zvykli jsme si nadávat na politiky, ale tak to není, je potřeba si také zanadávat na nás, na jejich voliče. Neb jsme to my, kteří je tam ve volbách dosazujeme. A oni dělají jen to, co my jim dovolíme. Chyba tedy není v nich, ale v nás.
Ivan Baborák, výtvarník
